Narodila se sice v Německu, ale už osmadvacátým rokem bydlí ve městě perníku
Pardubice- Zabalit si
kufr a odjet do jiného státu za svou láskou, to zní jako scéna z romantického
filmu. Právě to ale před osmadvaceti lety udělala pedagožka pardubické
univerzity BIANCA BENÍŠKOVÁ (na snímku). A cesta ji
zavedla až do města perníku...
„Pardubice jsem si zamilovala“
„Pocházím z bývalé Německé demokratické
republiky. Tam jsem vystudovala učitelství zeměpisu a tělesné výchovy. Když jsem
ale přijela do Pardubic, sehnala jsem jen místo uklízečky,“ zavzpomínala Bianca
Beníšková.
Zpočátku bylo také těžké sžít se s lidmi, kteří
mluví jinou řečí a mají odlišnou náturu, zvyky a pravidla. Nakonec se jí to ale
podařilo snad i díky tomu, že v Pardubicích založila Goethe-Zentrum, centrum
výuky německého jazyka, kde se setkala s lidmi, s nimiž si rozuměla nejen díky
německému jazyku.
Dnes učí na pardubické univerzitě, jednou týdně
dochází do Goethe-Zentra a je zapojená v Církvi bratrské. A Pardubice si
zamilovala. „Nemůžu říct, že bych byla Češka, ale jsem v Čechách už jako doma,“
usmála se lektorka.
Doma je každopádně i v Pardubicích. „Jsem ráda,
že se Pardubice pustily do opravy třídy Míru. Byla to trochu ostuda, když jsem
po této ulici provázela hosty z ciziny. Nový vzhled pardubické tepně určitě bude
slušet,“ pochválila aktuální dění ve městě.
Díky tomu, že procestovala svět, však vidí i
negativní stránky. „Jedna z věcí, které se mi nelíbí, je to, jak se tady lidé
dívají na cizince. I když na ně mluvím česky, poznají jiný přízvuk a chovají se
ke mně prostě jinak,“ postěžovala si.
„Pak jim ale povím, odkud pocházím, proč jsem
přijela do Čech a co tady dělám. Nakonec se z nás stanou někdy třeba i přátelé,“
pokračovala německá lektorka
Občanem srdcem a snad i na papíře
Jinak je ale v Pardubicích šťastná. To dokazuje
i skutečnost, že si nedávno zjišťovala, co je potřeba k tomu, aby získala české
občanství a ponechala si zároveň to německé.
Německého občanství se určitě vzdát nechce, do
rodného města často jezdí za rodiči. Na druhou stranu ale nikdy není naškodu mít
občanství státu, v němž člověk žije.
Když v roce 1986 Bianca Beníšková opouštěla
rodné Německo, vyhnal ji pocit stísněnosti a nesvobody, který tam v té době
panoval. I když tehdejší Československo také nebylo svobodné, cítila se v něm
prý mnohem svobodněji.
Možná aura města nebo mladá láska
Možná to byla aura města, možná zamilovanost,
Pardubice Biance Beníškové prostě přirostly k srdci.
„Když máte kolem sebe přátelské prostředí a
věnujete se něčemu, co vás baví, líbí se vám všude,“ uzavřela lektorka.
Pardubický deník: 28. 4. 2014,
Žádné komentáře:
Okomentovat