Někdy je těžké pochopit, že lepší už to třeba nebude - story

Psycholožka Libuše Melichová pracuje s dlouhodobě nemocnými lidmi. Někdy je to dost vysilující práce, přiznává 

Pardubice – Psychologii se věnuje už několik let prakticky každý den. I tak ale někdy bývá zaskočena různorodostí případů, které se jí dostanou na stůl. 
Práce s nemocnými může být vysilující  
Libuše Melichová, psycholožka pracující v oboru klinické psychologie, se ke svému povolání nedostala náhodou. K lékařskému prostředí totiž tíhla už od dětství. Bydlela nedaleko nemocnice, tatínek v nemocnici dokonce pracoval. Až později zjistila, že pracovat každý den s nemocnými lidmi není med… 
Nejen o pacientovi a jeho nemoci je totiž terapie. „Až teď mi dochází, že jsem dříve svou profesi vnímala jen z jedné strany, stereotypně. Práce s nemocnými lidmi je mnohdy dost vysilující. O to těžší může být, když se pacientem stane třeba někdo blízký,“ přiznává Libuše Melichová. Smysl ve své práci však vidí jasný. „Když vidíte, že se někomu díky vám ulevilo, že kousek vaší práce měl, byť nepatrný, smysl,…“ zamýšlí se psycholožka. A je celkem jasné, co tím chce říct. 
Snad v každé profesi je dobré naučit se oddělovat pracovní život od života soukromého. Někdy to však není jednoduché, a to zvláště v případech, které se týkají lidských citů. 
I pardubická psycholožka přiznává, že si některé případy takzvaně bere domů, že se jí prostě dotknou víc, než by si ona sama přála. 

Jsou pacienti, kteří život obohatí 

„U mě schopnost obrany proti stresu z práce s nemocnými lidmi kolísá. Období, kdy to jde lépe, se střídají s těmi, kdy cítím, že jsem oslabená,“ svěřuje se psycholožka. 
Na druhou stranu stejně, jako ona dává sílu nemocným lidem, i jí se od nich někdy dostane pozitivní energie zpět. „Občas přemýšlím o lidech s obzvlášť pohnutým osudem nebo o těch, kteří mi jsou něčím výjimečně blízcí. Ne vždy to ale budí nepříjemné prožitky nebo stres.Jsou i pacienti, kteří se stali součástí mého života tím, že ho nějakým způsobem obohatili. Svou zkušeností, životním postojem, osobností. Z nich zase čerpám já,“ podotýká Libuše Melichová. Pacienti pro ni totiž nejsou jen kartami ve skříni s přiděleným číslem a termínem sezení. Každého vnímá jako individualitu, jako jednotlivou lidskou bytost s určitým typem chování, s názory, zkušenostmi, zvyky. 
Libuše Melichová je prostě jedna z těch lidí, kteří své pacienty berou vážně. Snaží se jim pomoci nejen získat informace o své nemoci, což je podle ní jedna z nejdůležitějších cest k tomu, aby se s ní vyrovnali, snaží se je ale doprovodit i k momentu, kdy pochopí, že lepší už to třeba nikdy nebude.
„Přijmout svou nemoc jako takovou, to bývá pro pacienta důležitým bodem v terapii. Až pak může začít nový život,“ myslí si psycholožka. Vyrovnat se s dlouhodobou nemocí je pro člověka vždy obtížné. A o dost těžší, když nemocný není on sám...

Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku.