Nebojuji, snažím se žít normálně, říká student s nemocí královských rodin - story

Hemofilie, vznešený název pro nehezkou nemoc. Lidé se špatnou srážlivostí krve musejí
mít svůj preparát neustále u sebe


Pardubice – Nemoc královských rodin, i tak se přezdívá onemocnění zvanému hemofilie. Hemofilie,
neboli špatná srážlivost krve, se totiž předává po dědičných liniích a dříve bylo toto onemocnění
právě nejvíce vidět u královských rodin. Alespoň tak hezky o své nemoci vypráví jednadvacetiletý
David Král.

Každých 12 hodin preparát do žíly

David trpí těžkou hemofilií typu A. „Zjednodušeně řečeno, když se praštím, budu mít větší modřinu
než ostatní. Ale ono to není samozřejmě jenom o tom,“ vysvětluje David. Nemoc zatěžuje hlavně
klouby. Proto má skoro vždy u sebe preparát, který dodává krvi chybějící složku.

Vymknout si kotník není zas tak jednoduché. S trochou smůly se to ale normálnímu člověku podaří.
David má kotník vymknutý desetkrát v roce a stráví kvůli tomu několik neděl v domácím léčení. „Když
jsem byl malý, museli jsme s takovým případem hned do špitálu, každých dvanáct hodin mi dali
preparát do žíly,“ vzpomíná David. Postupem času se ale každý hemofilik naučí píchat si injekce
sám. V osmi letech tak David mohl přejít na domácí léčbu.

I malá nerovnost může být problém

Zakopnutí, zavadění loktem o kliku u dveří, nerovnost na chodníku, to vše může skončit pro
normálního člověka maximálně malou modřinou. Pro Davida je to ale nebezpečné. Pokud si v co
nejkratší době neaplikuje preparát na příslušné místo, může to znamenat několik dní i týdnů v
domácím léčení. Pokud navíc krev nateče do kloubu, kloub se přestane hýbat a objeví se bolest. Na
pár dní to hemofilika odrovná. „Když se něco nedoléčí dobře, často se problémy opakují. U mě je to
třeba loket. Nakonec to může skončit tím, že se kloub přestane úplně hýbat. Já už dneska nenarovnám
levý loket,“ vysvětluje David.

Na to, že se s tělem něco děje, přitom hemofilik nemusí přijít hned. Pokud ho nic nebolí, je těžké
zjistit, že se něco stalo. Postižené místo někdy začne bolet až ve chvíli, kdy už může být pozdě.
Pokud je navíc ve společnosti přátel, je těžké se zvednout a uprostřed zábavy odejít. S tím ale
musí každý hemofilik počítat. „Když včas neodejdu, může to  třeba znamenat čtrnáct dní v posteli.
Tak jsem si to rychle rozmyslel,“ přiznává David.

Hemofilie se vyvíjí s věkem. Malé děti mají horší průběh nemoci než dospělý člověk. Zhruba od
dvacátého roku by se měla nemoc ustálit. „Jako malý kluk jsem nemohl nic. Byl jsem pořád doma,
musel jsem nosit molitanové nákolenky a podobné pomůcky,“ rozvzpomenul se David. Dnes už nic z toho
nenosí. Jiná omezení však zůstala. Všechny sporty jsou pro Davida tabu.

Vybrat školu? Téměř nemožné

Ani ve škole to hemofilikové nemají jednoduché. Mnoho zameškaných hodin a časté pobyty v nemocnici
v praxi znamenají, že mohou studovat jen dálkově. S tím ale mívají střední školy problém.
„Navštěvoval jsem základní školu waldorfského typu, kde šlo i přes mou nemoc všechno hladce. Pak
jsem ale přešel na střední, a to byl problém,“ vysvětluje David. První rok na gymnáziu byl složitý.
Přechod na jiný typ výuky a neúčasti na výuce způsobené nemocí znamenaly neúspěšný první rok. David
to nevzdal a přihlásil se znovu. Ale ani to nevyšlo, individuální plán, který mu byl nastaven,
nevyhovoval ani jemu, ani učitelům. Na konci školního roku byl navíc hospitalizován v nemocnici a
následně se několik týdnů léčil doma. Do třetice všeho dobrého se přihlásil jinam, na obchodní
školu. Individuální plán tam ale také nefungoval a David ztratil třetí rok. Dnes studuje dálkově
třetí ročník soukromé ekonomické školy. Tam naštěstí nemá problém.

Hemofilie je nemoc, kterou má David na celý život. Pořád se bude muset kontrolovat, pořád s sebou
nosit preparát. „Každý má něco. Nejsem velký bojovník, tenhle způsob života už mi připadá
normální,“ uzavírá David.
 

Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku. 

Příběh "Wintonovy" Lady Mileny rozplakal i studenty

Pardubice - Neudělený zápočet, nesplněná zkouška, pozdě odevzdaná seminární práce. Nic z toho se ve čtvrtek na pardubické univerzitě nestalo. I přesto však nezůstalo jedno oko suché.

Lady Milena Grenfell-Baines vyprávěla studentům v Pardubicích svůj stěží uvěřitelný životní příběh.Autor: DENÍK/Jiří Sejkora

Vyprávět svůj příběh totiž přijela Lady Milena Grenfell-Baines, jedno z dětí, které díky siru Nicholasi Wintonovi  přežily těžkou dobu druhé světové války.

Setkání v univerzitní aule uvedl film režiséra Mateje Mináče Síla lidskosti. Dokument pojednává o hrdinském činu sira Nicholase Wintona, anglického bankéře, který před vypuknutím druhé světové války zachránil 669 židovských dětí z Československa.

Skutečný příběh

Promítání filmu se neobešlo bez slz. Tak silně dokument působí kvůli tomu, že to, co ukazuje, se opravdu stalo a lidé, kteří v něm účinkují, nejsou herci. Jen vyprávějí své životní osudy. A hlavně příběh obětavého muže, díky němuž také Lady Milena žije…
„Film jsem viděla podruhé. Je dobře, že Lady Milena jezdí po školách, protože mladší studenti, které zde byli, to určitě slyšeli poprvé," řekla studentka pardubické univerzity Markéta Puchoňová.

Po filmu se slova ujala samotná Lady. Studentům vyprávěla, co se stalo od nástupu do vlaku po setkání se sirem Wintonem. Kdyby neukázala fotografie cestovních povolení, záznamů o dětech a starý památník, který dostala od dědečka před odjezdem z Prahy, možná by někdo ani nevěřil, že je její příběh skutečný. A kdyby nebylo manželky sira Wintona, která záznamy o dětech náhodou objevila, nevěřila by tomu snad ani paní Milena. „V květnu bude Nickymu 105 let. Oslavíme to spolu v jeho oblíbené restauraci v Anglii," těší se britská Lady.

Když ukončila svou přednášku, sklidila potlesk. Ne obyčejný, ale spontánní a bouřlivý. V něm se snoubila pocta této dámě, Nicholasi Wintonovi, zachráněným dětem i těm, kteří seděli ve vlaku, jenž do Londýna nakonec kvůli vypuknutí světové války nedorazil. „Lady Milena je úžasná. Dokáže vytvořit kolem sebe velmi milou atmosféru," shrnula jedna z organizátorek Andrea Koblížková.

Životní příběh této dámy zní jako z nějaké knížky. Devítiletá Milena Fleischmannová, narozená v nedaleké Proseči u Skutče, v srpnu 1939 nastoupila do posledního z Wintonových vlaků, které mířily do Londýna. V Anglii vystudovala československou školu, založila rodinu a začala se věnovat humanitním aktivitám. Za ně získala Cenu Jana Masaryka za šíření dobrého jména Česka v zahraničí.

V srdci Češka

Skoro celý svůj život prožila v Anglii. Na rodnou zem však nikdy nezapomněla.  „V srdci jsem Češka, v kuchyni Angličanka."

Pardubický deník, 13.3.2014

Padesát odstínů šedi - film - recenze

Kdo moc nečeká, zklamaný určitě nebude

Padesát odstínů šedi je v kinech. A s ním pár spokojených žen a dívek

Mladá nevinná dívka se zamiluje do pohledného bohatého prince a on do ní, ale je tu překážka. Kolikrát jsme už tenhle příběh viděli? Známá klišé by mohla okořenit snad jen temná minulost a ještě záhadnější přítomnost jinak dokonalé partie. Toho jsme se však ve filmu Padesát odstínů šedi nedočkali. A je toho víc, na co tisíce dívek a žen marně čekaly v kinech.

Záměr autorů filmu Padesát odstínů šedi se zdá být celkem jasný – nalákat do kina všechny ženy a dívky, které knihu četly, a snad i ty, které se k ní nedostaly nebo nechtěly. O jistou mužskou část publika je také postaráno – koho nenaláká přítelkyně či manželka ve všední den, ten jistě přišel na Valentýnův svátek.

Porno bez porna

Na první pohled se kniha i film Padesát odstínů šedi tváří jako samozvaná učebnice porna. Snímek, který je nyní v kinech, je však spíš takovým pornem bez porna, s erotickými scénami bez erotiky. Za nejsilnější erotickou scénu by se tak dala paradoxně považovat ta, kdy hlavní postavy sedí naproti sobě u dlouhého stolu a probírají smlouvu o jejich zvláštním vztahu. Do katolické školy by si promítání filmu určitě neobjednali, až na několik peprnějších slov se však nejedná o nijak závadný či choulostivý materiál.

Kdo čekal lechtivé či dráždivé scény, bude ze sledování filmu zklamán. Jinak je snímek plný scén překypujících slovy, které však vcelku nic neříkají. Zřídka jsou proložené celkem vtipnými gagy a leda milovnice lehkých komedií tak není ochuzena.

Postavy tápou

Co se týče postav, může být divák mírně na pochybách. Anastasie je sice krásná dívka, její nevinnost jí však nikdo nevěří, i když herečka Dakota Johnson svou roli nehraje nejhůř. Christian v podání Jamieho Dornana v ženách určitě kladně vzpomínky zanechá a zdá se, že je i dost přitažlivý a zároveň nijak sladký, tedy takový, jakého ho autorka předlohy popsala, jeho vnitřní svět, který by měl být jednou z linií příběhu, je však před diváky zcela uzavřen ve vzdálené třinácté komnatě. Z kamarádky Kate, která je v knize popisovaná skoro jako dívčí ideál, si asi nikdo na zadek nesedne. Herci nebyli do svých rolí zvoleni špatně a dá se říct, že se ani zle nezhostili svých úloh, mají ale jistě ještě mnoho možností se dále rozvíjet. Další dva díly trilogie třeba (snad) ukáží více...

Možná by z filmu, jehož scénám dominují scény s mužem a ženou, někdo očekával emoce. V Padesáti odstínech jich ale zas tolik není. A hlavně chybí šťáva. Ve zkratce – kdo od filmu nic neočekává, neodejde z kina zklamán.

Pardubický deník, 18.2.2015

Amsterdam, město umění, kultury a nevšedních zážitků

Tulipány, lodě, kola, kostely, sýry, hranolky, studenti a umělci, vše na jednom místě

 

Amsterdam - Proslavil jej Vincent van Gogh, Rembrandt i Jan Amos Komenský. Známé je také svými vodními kanály, kostely, muzei, sýry, ale i pestrým nočním životem a mixem životních stylů. Řeč je o nizozemském městě Amsterdam rozprostírajícím se na březích řeky Amstel.

Město láká na sýry, památky i pivo

Benátky severu, jak se někdy hlavnímu městu Nizozemska přezdívá, lákají turisty z celého světa. Ti sem přijíždějí prohlédnout si historickou architekturu, projet se po městských kanálech, ochutnat nizozemské sýry nebo nadýchat se ojedinělé atmosféry, kterou město bezesporu má.

Duch Amsterdamu je totiž plný nejen historie a umění, snoubí se v něm i bohatství kulturního života, lehkost studentských let a pestrost možností, co, kde a kdy dělat.

To je zřejmě pozůstatek šedesátých let minulého století, kdy se Amsterdam stal jedním z center dětí květin. Dodnes tak město hostí několik životních stylů a všude panuje uvolněná atmosféra. Lidé jsou milí, vstřícní a přátelští.

A jak se pozná typický obyvatel Amsterdamu? Pravý místní vlastní kolo, loď a alespoň jeden obraz. Má umělecké cítění a umí anglicky. O víkendu vyjde před dveře svého domu, na balkon či do blízké kavárny se sklenkou bílého vína nebo piva Amstel. I když kolem proudí turisté, koukají mu do talíře a občas mu drknou do pití, nezlobí se. Usmívá se, zamává, a baví se dál. 

Studenti a umělci mají svoji čtvrť

Turistů je v největším městě Nizozemska opravdu hodně. Není se čemu divit, město nabízí nepřeberné množství památek i zábavy. Centrem Amsterdamu je náměstí Dam. Na něm se odehrávaly nejdůležitější události nizozemských dějin. To se dodnes nezměnilo. Náměstí je centrem všeho dění, místem oslav i protestů. Místo srazu pod koněm či u ocasu se místní setkávají na náměstí Dam u památníku obětem druhé světové války.

Kousek od Damu je ve dvoře ukrytý Begijnhof, Dvůr Bekyní. Tento komplex čtyřiceti malých domků ze čtrnáctého století je dodnes útulkem pro neprovdané katolické ženy. Další bývalý úkryt, Dům Anny Frankové, leží také nedaleko. Ten by ale dnes už jako útočiště neobstál. Na vstup dovnitř se stojí dlouhá fronta a dům je jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí ve městě.

Kdo si nepotrpí na památky, budovy, sochy a náměstí, může se vydat třeba na Květinový trh stojící na kanálu Singel, kde jsou desítky stánků s květinami, čerstvým ovocem, sýry i suvenýry. Jedinečným zážitkem může být i procházka čtvrtí Jordaan, kde bydlí hlavně studenti, mladí podnikatelé a umělci. Tato část je známá hlavně úzkými uličkami s malými kavárnami, antikvariáty a galeriemi. 

Uličky lásky vábí nejednoho turistu

Kdo navštíví Amsterdam, nemůže si nevšimnout všudepřítomných coffeeshopů, kterým vláda povolila prodej lehkých drog. Zvláště ve večerních hodinách se z nich line známé aroma u nás zakázané zelené rostlinky. Kdo má odvahu, dostatečný věk a pár euro v kapse, může tam ochutnat třeba zelenou zmrzlinu, koláč nebo lízátko.

Mnozí do města přijíždějí i kvůli čtvrti červených luceren. Uličky lásky, jak se této oblasti někdy přezdívá, leží hned u náměstí Dam. Ve výlohách domků se tam ve dne i v noci nabízejí prodejné dívky.

Město lodí, jízdních kol, květin, studentů a umělců prostě žije ve dne v noci.

Návštěva Amsterdamu je zkrátka nezapomenutelný zážitek.

Pardubický deník, 30. 4. 2014

 

Matouš Ruml ví, jak sbalit holku. A nepotřebuje pravidla - rozhovor

Pardubice - „V normálním životě se mi nestává to, co Markovi na plátně," říká známý herec.

Matouš RumlAutor: DENÍK/Jiří Sejkora

Nový český film 10 pravidel jak sbalit holku přijel do pardubického multikina CineStar představit i jeho hlavní hrdina – herec Matouš Ruml, který ztvárnil postavu nesmělého Marka.

Hrajete hlavní postavu filmu 10 pravidel jak sbalit holku. Jak se vám točila tato komedie?
Bylo to moc příjemné natáčení. Pro mě bylo o to hezčí, že jsem měl kolegy rozdělené do  dvou skupin. První tvořili kamarádi, kteří se mnou bydleli v bytě. Druhou byl trojúhelník Kristína Svarinská, Jakub Prachař a já. Takže jsem z dobré nálady šel ještě do lepší. Nebyla to povinnost, ani práce. Rozhodl jsem se si toto natáčení užít a to se povedlo.

Do které skupiny patřil režisér?
S Karlem Janákem jsme sedm let kamarádi a je to neskutečně hravý člověk, což je mi blízké. Zajímavé je, že on mi tu roli nabídl, nemusel jsem se účastnit konkurzu. Byl to od něj trochu risk, protože nemohl vědět, jak roli zvládnu, znal mě jen z divadla. On ale měl odvahu mě obsadit. Já mu za to děkuji.

Stalo se při natáčení něco neočekávaného, co změnilo průběh natáčení nebo děj filmu?
I když jsme se dostali do situace, kdy jsme museli pracovat přesčasy, štáb byl nervózní a my také, Karel Janák náladu udržel. Jediné, co nám nevycházelo, bylo počasí. Dvě scény chtěl Karel natočit jinak. První byla scéna v lomu, kdy jsme potřebovali hezké romantické počasí, ale samozřejmě nám pořád pršelo. Druhá je konečná scéna, která se měla natáčet ve školce, ale počasí nám také nepřálo, a tak jsme ji točili jinde na Kampě. Jste si s Markem podobní nebo vám na schůzkách vše vychází?
Mně se v normálním životě nestává to, co Markovi na plátně. Musím přiznat, že mi to spíš vychází. Pravidly se neřídím a nikdy jsem se neřídil ani hvězdami, jako Marek.

Ve filmu hrajete odborníka přes horoskopy a postavení hvězd. Začalo vás díky tomu hvězdné nebe také zajímat?
Díky natáčení jsem se o hvězdy zajímat musel, ale myslím si, že jsem je úplně nepochopil. Je to dost složité, musí to člověka opravdu zajímat. Marek ve filmu studoval astrofyziku, což  je něco úplně jiného než astrologie. Astrofyziku šel studovat kvůli tatínkovi. V jedné verzi scénáře dokonce bylo, že nechal studia astrofyziky a šel na pedagogickou fakultu.

A co vy a trapné situace na milostných schůzkách?
Moc historek ze schůzek nemám, protože jsem se brzy zamiloval do ženy, kterou jsem si vzal. S tou ale jednu vtipnou historku mám. Jednou za půl roku máme herecké přehrávky, kam se chodí dívat i studenti nižších ročníků. Hráli jsme úryvky z Tetované růže a měli jsme tam živou růži. Já jsem jí chtěl tu růži po přehrávkách dát jako romantické gesto. Když všichni odešli, vzal jsem ji  a ona se objevila ve dveřích. Když jsem ji růži dal, řekla jen, že si přišla pro klíče."

Pardubický deník, 19.3.2014

Funguješ, nebo umřeš, tím se řídí Tomáš Udržal - story

„Jsou doby, kdy se nedaří. Nic ale není nemožné. Všechno je v hlavě. Stačí jen chtít a
najít to správné odhodlání,“ tvrdí Fox


Pardubice – Chodí plavat, lyžuje, jezdí na kole. Hraje airsoft. O pátečních večerech tančí kankán.
Chystá se skočit s padákem. Tomáš Udržal, neboli Fox, jak mu říkají přátelé, přišel v osmi letech o
nohu. Ne však o chuť do života a smysl pro humor.

„Po dvou hodinách jsem už vtipkoval“

„Když mi bylo osm let, zjistili mi rakovinu kosti v koleni. Léčil jsem se ve Fakultní nemocnici
Motol. Amputovali mi pravou nohu,“ vysvětlil Fox, co se tenkrát stalo. Léčba ale byla jen částečně
úspěšná. Po půl roce, kdy se Fox doléčoval doma, musel do nemocnice znovu. Lékaři mu zjistili
metastázi na plicích. Kolotoč po nemocničních oddělení začal tedy nanovo. „Samozřejmě mě to
sebralo. Ale asi jen na dvě nebo tři hodiny, pak jsem si z toho začal dělat srandu. Jé, já nemám
nohu, to je vlastně docela vtipný. Byl jsem malý a ani jsem si pořádně neuvědomoval, co to všechno
znamená, že se operace ani nemusí povést a co se vlastně se mnou děje,“ zavzpomínal Fox.

Něco se stalo... Dlouhá čára a nic

Události té doby pak popisuje jako rychlý kolotoč. Vše je nové, neznámé. Navíc když je člověku osm
let, nemá podle Foxe ještě představy o tom, co je to rakovina, co by se mohlo stát. Ví jen, že je
něco špatně, pozná to v okolí, na reakcích rodiny. Nejdřív mu vůbec nedochází, že by mohl umřít.
Jenomže pak se k němu dostanou informace o tom, že ve vedlejším pokoji někdo s podobnou diagnózou
umřel. Léčba se tedy nemusí povést. „Ležíš na Jipce, nad tebou mašina, něco se třeba špatně odlepí.
Dlouhá čára. Píp. Něco se stalo, umírám, koukejte to někdo spravit! Nic se nestalo, neumíráš, jen
se odpojil nějaký drátek. Ale dojde ti, že by se to mohlo stát. To bylo dost nepříjemné. V té době
mi opravdu nebylo nejlíp,“ vypráví Fox, s čím se musel při léčbě potýkat.

Od roku 2009 už Fox oficiálně ukončil léčbu s tím, že se u něj po deset let neobjevil žádný příznak
zhoubného nádoru. Od té doby hraje už jen taková svá malá soukromá utkání. „Jediné, s čím bojuji,
jsou teď trasy delší jak dvacet kilometrů. A taky nedám stovku pod patnáct vteřin, to je zlý.
Zaběhl jsem ji za minutu, teď už možná za čtyřicet sekund, to je pořád nic moc čas,“ glosuje své
malé boje Fox.

„Zábrany nejsou, když je nevidíš“Foxovy aktivity jsou i tak kolikrát širší než aktivity jeho
vrstevníků. Prostě nemá zábrany, nevidí je. Zábrany jsou podle něj jen v hlavě. Fyzicky má každý
sílu na to, aby dělal cokoliv si umane. Překážky si do cesty staví sám. „Ano, nemůžu běhat, ale v
čem mě to omezuje? Lyžuji, plavu, řídím auto, jezdím na kole, střílím, chodím na túry. Člověk musí
mít odhodlání. Musí fungovat. Když nefunguješ, umřeš.“ Fox kolem sebe vytvořil zvláštní auru
naplněnou přáteli, zábavou, energií a airsoftem. Bez ní by se nedalo žít. „Nic mi neschází. Kromě
peněz, ale ty schází všem. Na světě neexistuje problém, kvůli kterému by se měl člověk jít věšet,“
vysvětlil svůj postoj.

Byly časy, kdy se Foxovi nedařilo. Byly časy, kdy mu nebylo dobře. Byly časy, kdy mu lékaři
tvrdili, že nejspíš umře. Dneska už je to ale za ním. „Čím víc nad tím, co se stalo, uvažuji jako
nad legrační věcí, tím víc legrační to vlastně je. Nemůžeš brečet kvůli něčemu, co se už stalo a
nemůže se to zlepšit,“ to je podle Foxe správný přístup k životu. Fox se prostě baví. Co si umane,
to dokáže, pokud ne, nebrečí a jde dál. „Brzo mě čeká kurz skákání padákem, takže si skočím tandem.
Na to se těším, to bude dobrý,“ uzavírá Fox.

Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku. 

Na vlastní kůži: Bungee jumping aneb Mnoho povyku pro nic

Největší srab, kterého znám, jsem já sama. Proto mě také překvapil dárek od přátel k narozeninám. Byl to poukaz na bungee jumping z největšího mostu v Čechách pro dva! Vymlouvala jsem se, jak to šlo – půl roku jsem každý víkend navštěvovala prarodiče, učila se, musela chodit s králíky na veterinu a tak dále. A pak jednou u piva spadla klec. Došly mi výmluvy, proč nejet. Výlet do Chomutova byl naplánován.

Sobota ráno, zamračeno. Dvě dvacetileté studentky se setkávají na pražském hlavním nádraží a vyrážejí směr Dobrodružství. Nálada dobrá, s přibývajícím časem a klesající vzdáleností do cíle postupně stoupá nervozita. Při vystupování z vlaku je nervozita již značná a přidávají se nové pocity – strach, chlad a adrenalin. Zamlženým Chomutovem míříme k mostu. Už ani nedutáme.

Před vstupem na most stojí provizorní kancelář – stará školní lavice, na ní dva papíry a pero. Dva instruktoři se nás hned ujímají a, asi abychom si skok nerozmyslely, strojí nás do jistícího postroje. Ještě podpis – budeme skákat na vlastní nebezpečí – a vyrážíme k mostu. „Proč se klepeš? Tobě je zima?“ ptá se instruktor. Duchem nepřítomná automaticky odpovídám, že mi zima není (oblečená jsem jak na cestu po ledovci). „A proč brečíš?“ Na to už nemám odpověď. Jak nemám brečet, když za chvíli nejspíš umřu?

Stojíme na mostě. Ještěže je pod námi mlha a na zem skoro nedohlédnu. Šedesát dva metrů je totiž celkem dálka (a hloubka) a těch pět centimetrů plochy za zábradlím, na kterých stojím, mi odvahy nedodává. Tohle jištění mě přece nikdy nemůže udržet! Nohy mám k sobě připoutané jen tenkým lankem, stejné vede k bungee lanu. „My tady umřem,“ zoufám si, když nás instruktor připoutává hákem k sobě. „Neboj se, budem skákat spolu. Když umřem, tak obě,“ snaží se mi dodat odvahu kamarádka. Marně.

Vždycky jsem si myslela, že bungee jumping znamená skok z mostu. Omyl. Z mostu se přepadává! Stouply jsme si tedy s kamarádkou čelem k sobě, objaly se kolem ramen a hlavy opřely té druhé o rameno, abychom se při skoku nesrazily. Tři – dva – jedna – jump!

Dolů, nahoru a ještě jednou dolů. A konec! Jenom se tak houpeme zavěšené na laně hlavou dolů a čekáme, až nás přijede vyzvednout kotva, kterou spouští instruktor. Cítím, že se mi zouvají boty. Začínám panikařit. „Chyť kotvu ty, já nemůžu otevřít oči, mám strach z výšek,“ prosím zoufalým hlasem kamarádku. Ještě, že ona se ničeho nebojí – připoutá kotvu k našemu společnému lanu a jedem. Stoupáme v poloze supermana až k zábradlí chomutovského mostu. Kolem projíždějící auta brzdí, řidiči tleskají. Prosím instruktora, ať mě přetáhne přes zábradlí, nemůžu se totiž vůbec hnout. Stálo to za to.

Být nohama na pevné zemi (a za zábradlím) je úžasný pocit! Odstrojené a s certifikátem o úspěšně provedeném skoku v ruce vyrážíme na pivo. „Půjdem někdy znovu?“ ptá se kamarádka. „Jasně, vždyť to vůbec nic nebylo!“

Text byl psán pro studentský magazín munimedia.cz, publikován na jaře 2013.

Prošel jsem zdí, opakovaně, tvrdil muž - fejeton

Život novinářův, ač by se tak mohlo zdát, není žádný med. I když se sebelépe vyhýbá všem galavečerům, otvíračkám, školním představením a tiskovkám, kde se nepodává káva ani chlebíčky a svou práci si drží pěkně v teple, v křesle, s kávou a počítačem, který ví stejně vždy o trochu víc než všichni tiskoví mluvčí světa dohromady, může se při své práci dostat do krajně nebezpečné situace. Může se takzvaně dostat do novin.

U novináře nijak neobvyklá věc, řeklo by se. Pokud ovšem nedodáme, že se do novin nedostane novinářovo písmo s monogramem. Redaktor novinám totiž vtiskne svou podobu. A to doslova. V následujícím vydání bude ta podoba koukat nejlépe z titulní strany ve všech barvách v nějaké dosti kontroverzní situaci. A tak si třeba na místní výstavě prohlíží obří obraz obřího pánského údu, kupuje podprsenky velikosti stanu, protože je jich stále nedostatek, v období Vánoc vybírá stromky a nebo... projde zdí.

A to opakovaně, protože fotograf není s jedním záběrem nikdy spokojen. A tak redaktor vesele (a posléze méně vesele) prochází zdí na severní straně redakce, kde ale překáží obří kávový flek způsobený střetem stážistky se stolem. Pak prochází zdí na recepci, kde ho pobaveně pozorují inzerenti i „náhodně“ kolemjdoucí kolegové. Poté se přesune k šéfovu stolu, kde sice prochází moc krásně, ani už se moc nesměje (je mu totiž jasné, že té modřiny, která zítra vykoukne na svět, se jen tak nezbaví... a jak to taky vysvětlí doma?), ale ukazovat v novinách obsah šéfova stolu včetně odpolední svačinky je jaksi nevhodné.

Redaktor pak prochází zdí ještě v místnostech pro inzerci i distribuci až se vrátí zpět na recepci, protože tam to světlo bylo opravdu nejlepší a redaktor tak nějak věrohodně tou zdí prošel aniž by vypadal, že chce dát pusu neznámému obyvateli zdi, že hledá poklepem dutinu, ve které by mohl být ukryt poklad nebo že čeká, až se mu rozsvítí. Po takovém zápřahu novinář s úlevou zjišťuje, že na té fotce stejně nebude k poznání, protože fotka bude malá a článek velký. Článek bude o nejkurioznějších pojišťovacích oznámeních loňského roku, který byl v tomto nejplodnější za posledních X let, a tak je materiálu víc než dost. Uf.

V zítřejších novinách redaktor nevěří svým očím. Namísto dlouhého článku a malé fotografie, jak mu bylo přislíbeno, přes horní půlku strany tři září bílá stěna, kterou se snažil projít, jeho maličkost, ze které prostor přes půlku strany udělal spíš veličkost a pod tím titěrným písmem popiska – Prošel jsem zdí, opakovaně, tvrdil muž pojišťovně. Rok XXXX je králem v počtu kuriózních pojišťovacích oznámení.