Lidé nevědí, že epilepsie není nakažlivá, říká Martina - story

Martina Karasová je normální holka. Jediné, co ji dělí od ostatních, je zdravotní znevýhodnění, invalidní důchod a časté telefonáty  

Pardubice – Mít u sebe neustále mobilní telefon je zvykem mnoha lidí. Pro některé je to ale povinnost. Telefon jim totiž může zachránit život. Přesně to je případ sedmadvacetileté Martiny Karasové (na snímku s manželem). Martině byla před šesti lety diagnostikována epilepsie. Na pravém spánkovém laloku má epileptické ložisko, což je shluk neuronů s patologickou aktivitou, který způsobí, že při překročení určitého prahu dojde k záchvatu. „Bohužel nemám stanovený spouštěč. Můžu být třeba unavená nebo se dostat do trochu stresové situace, “ vysvětluje Martina. 

Poprvé ve vlaku 

Leden je jeden z měsíců, které mají studenti poznačené černou barvou. Mají totiž zkouškové období, kdy se zahrabou do stohů učebnic a jejich nejlepším kamarádem je káva a čokoláda. 
Ani Martinu zkoušky v lednu roku 2008 nenechaly v klidu. „Tehdy přišel první záchvat. Jela jsem vlakem do školy a někde mezi Českou Třebovou a Chocní se to stalo. V Chocni vlak mimořádně zastavil a přijela pro mě sanitka,“ vzpomíná Martina. 24 hodin dohledu Další zápisy, které si ukládá do svých složek, jsou z let 2009 a 2010. To bylo asi nejhorší období jejího soužití s epilepsií. Dvacet čtyři hodin pod dohledem. Za dvacet čtyři hodin třeba tři záchvaty. Dvacet čtyři hodin, ale pamatuje si méně. „Mívala jsem klasické stavy amnézie. Nepoznám, kdy přichází záchvat, nepamatuji si, co je před ním, při něm ani po něm,“ vysvětluje Martina.
Červenec 2012. Ten měsíc byl náročný, svatba a všechny povinnosti okolo ní, svatební cesta a cestovní horečka, další záchvat. „O některých událostech svého života vím jenom z fotek. Díky nim vím, že jsem byla na svatební cestě v Paříži. Ale kdyby mi to manžel jen řekl, nevěřila bych mu,“ přiznává se Martina.
Naštěstí se ale dostala do dobrých rukou. Byly to ruce lékaře z Rychnova nad Kněžnou. Ten Martině pomohl a poslal ji k odborníkům do Prahy. Po mnoha vyšetřeních a dlouhé léčbě se pak Martina dostala na operační sál. „Částečně mi odoperovali ložisko, část mi tam ještě zůstala. Kdyby odoperovali celé, neviděla bych nejspíš na levé oko. Důležité je, že ložisko neroste. Zatím,“ konstatovala Martina. 
  Hned poté, co se dala do pořádku, pustila se do hledání práce. Nejdřív absolvovala kurz pro epileptiky, kde je lektoři učili, jak se připravit na pracovní pohovor, jak zvládat stresové situace při něm a jak o svém zdravotním znevýhodnění mluvit. 

Stále se musí hlásit 

Práce se epileptikům nehledá snadno. Úvazek maximálně šest hodin, jen nenáročná práce. „Mnoho lidí se tě lekne, když řekneš, že máš epilepsii. Rychle od ní pryč, nebo to taky chytnu. Nejspíš proto, že o mém znevýhodnění nic nevědí,“ stěžuje si Martina. Díky šťastně náhodě nakonec získala práci recepční v centru sociálních aktivit, tam ji nikdo nebere jako Nemocnou, ale jako Martinu. 
Dnes je Martina už podle svých slov docela v pořádku. Záchvaty mívá třeba „jen“ jednou do měsíce. Musí se ale stále kontrolovat a dodržovat určitá pravidla. Každých dvanáct hodin bere několik léků, po kterých jí je často špatně. Neustále u sebe nosí telefon a hlásí se nejbližším vždy, když někam jede autem, na kole, vlakem. Prostě pořád. 
 „Naštěstí nemám křečovou epilepsii, abych padala,“ oddychla si Martina. To se jí totiž už jednou stalo. Bohužel to bylo při absolutoriu. Kvůli tomu je bez titulu. Celý ten stres okolo závěrečných zkoušek nechce absolvovat znovu. „Je otázkou, co se mnou udělá těhotenství. Je to padesát na padesát, buď se epilepsie zhorší nebo záchvaty vymizí úplně. Ale půjdu do toho,“ svěřuje se Martina. S Martinou jsem strávila několik hodin a můžu potvrdit její slova. Epilepsie vážně není nakažlivá.

Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku.