V její přítomnosti jsou tabu slova vozík, nemoc a Andrea. Sedmadvacetiletá Ája přesně
ví, jak se k ní mají ostatní chovat
Pardubice – Je jí sedmadvacet let. Do dvou let byla podle lékařů zdravá, jenom klidnější, než
ostatní děti jejího věku. Mamince to však nedalo a obešla několik doktorů, aby jí poslední z nich
řekl, co se s dcerou děje. Dnes už je diagnóza známá. Ája si prošla dětskou mozkovou obrnou.
„Nejsem nemocná. Nemoc je chřipka, angína nebo nachlazení. Já jsem jen zdravotně znevýhodněná,“
vysvětluje hrdě Ája.
Každodenní výprava po cestě dlážděné tímto znevýhodněním není procházka růžovou zahradou. Je to
spíš vstup do tajemné zahrady. Po otevření dveří se vám naskytnou nové možnosti, i když každý váš
krok stojí velké úsilí. U některého stromu se zastavíte o něco déle, než ostatní, ale poznáte jej o
to lépe a o to více si užijete jeho plodů. Jsou ale věci, které vám zůstanou navždy zapovězeny.
Nebojuji, prostě žiju
Se svým znevýhodněním Ája vlastně ani nebojuje. Byl by to boj, který nemůže nikdy zcela vyhrát.
„Musela jsem se jen naučit žít s károu a vším, co to obnáší. Kára je mou součástí,“ objasňuje mladá
dívka. Nejezdí totiž na vozíku, má káru. S přáteli na kávu nejede, ale jde. Na to je háklivá. „Když
někdo i jen jedním slovem nepřipomíná moje znevýhodnění, moc mi to pomáhá,“ upřesňuje Ája.
Zcela vyléčit nelze
Dětská mozková obrna je poškození mozku dítěte nebo plodu projevující se trvalým postižením
hybnosti a držení těla. Její léčení není snadné a jeho pozitivní výsledky nejsou zaručeny. Nevratná
poškození mozku samozřejmě vyléčit nelze, je však důležité s postiženými dále pracovat a pomoci
jim, aby jim zdravotní znevýhodnění překáželo co nejméně. „Moje štěstí je, že nade mnou maminka
vždy stála a nenechala mi nic zadarmo. Tím, že na mě občas zvýšila hlas, mi moc pomohla,“
vysvětlila Ája. Může tak dělat věci, které jiní s podobnou diagnózou dělat nemohou třeba právě
proto, že nad nimi jejich okolí pevnou ruku nedrželo. „Moc velký ohled a péče o lidi na káře může
spíš ublížit. Člověk si zvykne na to, že mu pořád někdo pomáhá a myslí si, že je jiný než ostatní.
Všichni jsme stejní, my na káře máme jen těžší nastupování do autobusu,“ konstatuje Ája.
Komické to není
Ájin příběh ale není tak veselý, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když na okolí působí
sebevědomě a vyrovnaně, má také svou třináctou komnatu. V ní je uzavřeno hodně a někdy se to musí
dostat ven. „Jsou chvíle, kdy nemám na nic náladu. Všechno na mě padne a já se dostanu do stavu,
kdy nevnímám okolí, jsem nepříjemná, nevrlá, pro sebe i ostatní můžu být nebezpečná,“ svěřila se.
Jediné, co Áje v té chvíli pomůže, je prý facka a čokoláda. Zní to komicky, komické to není.
Takovou pomoc od přátel potřebuje často.
Znevýhodnění jí vzalo hodně. Nejsou to jen omezení, která si člověk běžně představí – upoutání na
káru, potřeba pomoci při oblékání, nutnost využívání jen bezbariérových budov či dopravních
prostředků a podobně. „S tím vším se dá naučit žít. Před pár týdny jsem se ale dozvěděla, že nebudu
moct mít děti. Bála jsem se, co na to řekne přítel. Opustí mě? Jeho odpověď mě zarazila. Řekl, že
to není problém, dítě si přeci můžeme adoptovat,“ zavzpomínala Ája a dodala, že jí dříve tato
varianta vlastně ani nenapadla. Ája je jedna z těch lidí, kteří se kvůli svým znevýhodněním a
problémům nehroutí. Bere věci tak, jak přijdou. Co se nedá ovlivnit, na to si zvykne. Co se dá
změnit, do toho se střemhlav pustí. „Nejsme divná skupina lidí, kterých by se někdo měl bát, nejsme
nakažliví ani kriminálníci. Jsme stejní jako ostatní, jen vypadáme trochu jinak,“ uzavřela Ája.
A pak to i dokázala. Kvůli oblékání kabátu se na chvíli s pomocí držadla u dveří na své káře
postavila. Pomoc potřebovala jen při nastupování do vozidla. Většina řidičů je ale prý ochotná a s
naloděním pomůže. Jen rozkopaná třída Míru jí tak po cestě na trolejbus byla překážkou.
Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat