Starý „Žluťák“ v novém kabátě. Klub otevřeli Tata Bojs i kluci z fiXy

Pardubice – ´Vyprodáno, hlásili pořadatelé už několik dní před koncertem slavných „Tatáčů", který byl součástí jejich turné k nové desce A/B. 

Starý „Žluťák“ v novém kabátě. Klub otevřeli Tata Bojs i hoši z Vypsané fiXyAutor: DENÍK/Jiří Sejkora

V pátek večer otevřel vůbec poprvé oficiálně své brány po rekonstrukci staronový klub Žlutý pes. Pomyslnou pásku přišli přestřihnout Tata Bojs, kluci z Vypsané fiXy a s nimi desítky jejich fanoušků.

Už několik dní předem 
noví provozovatelé „Žluťaka" hlásili, že je vyprodáno. Klub byl v pátek skutečně plný, ne však narvaný k prasknutí, což je opravdu hodně příjemná změna oproti mnohým jiným zařízením, které se snaží prodat co nejvíc lístků, a tak tam lidé často postávají na jedné noze, a to ještě ne na té své.

Nejen organizace, ale i interiér se provozovatelům klubu povedl. Čisté, pěkné, 
jednoduché. Snad jen VIP prostory v prvním patře jsou až moc „nóbl" a na jednoho člověka v pátek vycházelo několik metrů čtverečních místa. Co by za to „ti dole" dali…

Pardubické duo

Kdo jiný mohl jako první přijít pogratulovat novému klubu, než legendární 
pardubické duo z Vypsané fiXy. Že budou předskokani právě Michal „Márdi" Mareda a Petr „Pítrs" Martínek, se 
návštěvníci dozvěděli až pár dní před samotným otevřením. Nikdo si ale samozřejmě nestěžoval.

Pardubická dvojka „rozehřála" publikum několika hity oblíbené domácí kapely – skoro až tak, že jste měli 
chvílemi pocit, že jste přišli právě jen na jejich koncert. To sice nevadilo, ale hlavní hvězdou pátečního večera 
měla být a nakonec vlastně 
i byla (když pomineme samotný klub), kapela Tata Bojs.

Antikvariát neuspal

Chlapci z Prahy přijeli 
do „Žluťáka" představit 
své nové album nazvané A/B. A nutno dodat, že titulní píseň desky, Antikvariát, se 
alternativní hudební skupině hodně povedla. Ani při usínací neusnul asi nikdo.

Páteční večer ukázal, že staronový „Žluťák" má už zase styl, nápad a potenciál stát se dobrým hudebním klubem.

Pardubický deník, 9.11.2015

Srdce Kryštofa bilo pro Pardubice. A naopak

Pardubice - Krajčova skupina si prý na turné splnila svůj sen. Úterní vystoupení ukázalo, že letošním koncertem učarovali i pardubickým divákům

Kryštof - Srdcebeat tour v Pardubicích.Autor: DENÍK/Jiří Sejkora

„Já je prostě miluji!". To byla první věta, která nejspíš napadla nejednu fanynku bezprostředně po úterním koncertu skupiny Kryštof v Pardubicích. Podle zpráv z předchozích „štací" se to ale dalo tušit předem.
Členové této populární kapely totiž avizovali, že letošní show bude velká. Vyprodaná aréna několik týdnů před koncertem tak asi nebyla pro nikoho překvapením.

Co však mnohé zaskočilo, byly doprovodné prvky koncertu. Tolik barev a lampionů, členité pódium, jako bonus létajícího frontmana Richarda Krajča a jako přídavek následnou hromadnou euforii nečekal asi nikdo.

Cesta cestou

Někdy bylo skoro až nemožné sledovat, co vše a hlavně kde se děje. Už úvodní Krajčova Cesta cestou na pódium se v té barevnosti lehce ztratila. Za to však frontman havířovské kapely odměnil všechny přítomné opravdu neuvěřitelnou show. Energii, kterou prý nabírá z publika, hned rozdával fanouškům zpět.

Dva duety lásky

Každopádně bylo vidět, že za koncerty z turné Srdcebeat 2015 stál pořádný kus práce. A také peněz. Tak to ale na velkých a dobrých koncertech zpravidla bývá.

I v Pardubicích podle plánu zazněly nejen písně z nového alba, ale samozřejmě také staré osvědčené hity. Protože se velká část Kryštofových písní týká lásky, neodpustil si Richard Krajčo ani v Pardubicích milostný duet. Vlastně dva. V tom prvním mu byla partnerkou jedna z předskokanek letošního turné, zpěvačka Lenny, na ten druhý si rodák z Ostravy pozval na pódium jednu z fanynek.

Kde tu energii bere

Divák se celý večer nutně musel divit, kde Krajčo tu energii vlastně bere. A co víc, on ji dokázal předat všem těm tisícovkám lidí v publiku. A tak má pravý koncert vypadat.
Z posledního koncertu letošní šňůry Srdcebeat člověk prostě odcházel s pocitem, že srdce Kryštofa bilo ten večer pro Pardubice a naopak.


Klubové turné
Pardubická zastávka byla tou poslední na letošním halovém turné. Kryštof ale jede dál. Na únor a březen příštího roku už chystá turné klubové. Projet chce celou zemi. V plánu jsou kluby ve městech, jako je Tábor, Havlíčkův Brod nebo Olomouc.
„Opět bychom rádi přenesli řadu prvků z halového turné do menších prostor, podobně jako tomu bylo v období Inzerátu. Fanoušci se mohou těšit na projekce, nový design scény i některé speciální efekty. Ale je snad pochopitelné, že v klubech létat nebudu," nechal se slyšet frontman Richard Krajčo. Jako předskokana s sebou vezmou skupinu Ezyway.

Zeman navštívil Svitavy. Dočkal se podpory i trenek

Svitavy - Davy lidí vítaly hlavu státu před nově otevřeným hotelem Slavia. Dovnitř se nedostaly

Poslední zastávkou prezidenta republiky Miloše Zemana na jeho třídenní cestě po Pardubickém kraji bylo město Svitavy. Na besedu s občany do sálu svitavské Fabriky dorazil krátce po poledni. Přivítal ho plný sál. Mezi lidmi byli jak příznivci, tak odpůrci hlavy státu.
V řadách občanů tak seděl například i Vlastimil Pechanec, muž, který byl v roce 2003 odsouzen za rasově motivovanou vraždu Roma.
Na diskuzi hlavu státu doprovodil hejtman Pardubického kraje Martin Netolický i starosta Svitav David Šimek. Starosta tak hned v úvodu poprosil prezidenta o pomoc při další podpoře sportu v evropském městě sportu, hejtman zase upozornil na vleklý problém silnice R35 a ponoukal k rychlému řešení této komunikace. „Pardubický kraj nezbytně potřebuje rychlostní komunikaci R35 z Hradce do Mohelnice. Po silniční síti v našem kraji se skutečně nedá jezdit," postěžoval si Martin Netolický.

Setkal se s občany. Došlo i na trenky
Dále se probírala tradiční téma, tedy zaměstnanost či průmysl v regionu. „Vyrostla nám tu celá generaci lidí, kteří žijí ze sociálních dávek a nechtějí pracovat," jmenoval původce sociálních problémů prezident a vyjádřil svůj postoj k této skupině a k řešení situace.
I v posledních dnech propíraná imigrace přišla na přetřes. Podle Miloše Zemana je migrace organizovaná, hovořil o síti převaděčů, která by nevznikla jen tak ze dne na den. Evropská unie podle něj nedokáže uhlídat své vnější hranice, a to je její problém.
Došlo i na obligátní červené trenky. Ty hlavě státu věnoval jeden z podporovatelů nedávné akce skupiny Ztohoven. „Pan prezident přijel možná naostro, proto mu jedny trenky daruji," začal svou řeč dotazující z publika. Miloš Zeman ale zareagoval docela vtipně. „Nejspíš jste přišel naostro. Je tady teplo, tak vám snad nehrozí poškození reprodukčních orgánů," zvedl hozenou rukavici prezident za potlesku velké části přítomných občanů.

Přestřižení pásky se nedočkali
Miloš Zeman se pak podle plánu přesunul do parku, kde poklepal na základní kámen nového závodu firmy INa, díky němuž bude na Svitavsku vytvořeno několik stovek pracovních míst.
„Dozvěděl jsem se, že na kámen se klepe pětkrát. Jednou do každého rohu a naposled do středu. Doufám, že po našem poklepu se kámen nerozpadne," poučil přítomné Miloš Zeman.
Kolona se z parku přesunula před zrekonstruovaný hotel Slavia na náměstí Míru. Přestřižení pásky, a tedy otevření staro-nového hotelu, se však Svitavští ani přítomní novináři nedočkali. Vše se odehrálo v uzavřené společnosti a po aktu se prezident dočkal zaslouženého obědu právě v nové restauraci.
Tisková konference, kde se mimo jiné zástupci médií dozvěděli, že jsou novináři milí lidé, pak uzavřela prezidentovu třídenní cestu po Pardubickém kraji.

5.11.2015, Svitavský deník

Rychlé nohy, zářivé kostýmy a moderní hudba. Lord of The Dance byli v Pardubicích

Přidali modernější prvky, neodpustili si ale ani Flatleyovskou klasiku. Irští tanečníci a jejich Dangerous Games byli jako vždy úžasní

Pardubice – Rychlé nohy, zářivé kostýmy, modernější hudba i prvky. To jsou Lord of The Dance: Dangerous Games, nové vystoupení, se kterým o víkendu do pardubické arény přijeli ti nejlepší tanečníci z Irska.

Sázka na tradice
Lord of The Dance je irské folkové hudební a taneční představení vytvořené americkým tanečníkem Michaelem Flatleym. Jeho hudba a tanec jsou založeny na tradičním irském folklóru, obohaceném o rychlejší popové melodie, moderní tanec a step. Lord of The Dance měl premiéru před téměř dvaceti lety a od té doby si získává srdce diváků všude po světě. Nová sestava nazvaná Dangerous Games si získala 
i ta pardubická.

Český divák bývá zpravidla divák staromódní a brání se novým věcem. A zkoušet zmodernizovat něco tak proslulého, jako jsou Flatleyho „Lordi“ by u něj nemuselo jen tak projít. Asi i proto zařadili tvůrci nové sestavy do děje na jedné straně nová taneční čísla, vizuální technologie i zvuk, světelný park, blýskavé kostýmy, více nahoty, důraz na plátno vyprávějící podstatnou část příběhu a především hudbu Gerarda Fahyho a na straně druhé též hudbu a sestavy ze starších vystoupení.

Skřítek tedy opět uvádí diváky do příběhu, který vrcholí bojem Dona Dorchy s Pánem Tance. Nikoho snad nepřekvapí, že Pán Tance vítězí. A navíc – tanečníci jsou prostě úžasní. Jejich údery nohou v té rychlosti skoro nelze ani postřehnout, dívky tanční tak lehce, jako by se ani nechumelilo, všichni se usmívají a působí přírozeně. A tak to v dobrém tanečním čísle má být.

Zatančil i Michael
Michael Flatley, režisér tanečního čísla, do Pardubic ke zklamání mnohých nedorazil. Nebo že by ano? Jeden z nejoblíbenějších tanečníků světa se v aréně nakonec objevil alespoň na obrazovkách. Ač se při projekcích z plátna zpravidla netleská, legendární Američan, který i v 57 letech ohromuje svou energií a fyzičkou, si jistě zaslouží být výjimkou.

Gimlet praskal ve švech. Příjel miláček Majk

Pardubice – Miláček (nejen) slovenských dívek, žen, babiček, ale i jejich mužských protějšků dorazil v pátek do pardubického Gimletu. A dá se říct, že je až s podivem, že se skrz desítky (až stovky) lidí dostal dovnitř.

 

Špatný zvuk, ale 
i tak dobrá párty

Řeč je totiž o Majku Spiritovi (na snímku), jedné z nejúspěšnějších slovenských hvězd současnosti. Jedenatřicetiletý rapper, vlastním jménem Michal Dušička, je u nás známý hlavně svými songy, které nazpíval s Celeste Buckingham, dále spolupracoval 
s Rytmusem, Egem, Indym 
i Wichem.  V rádiích v posledních měsících boduje s písněmi Primetime a Šampuss. 

A právě tyto hity  zazněly 
i na páteční show v přeplněném baru Gimlet, kde se 
na Majka stála fronta nejen 
v několika řadách, ale snad i 
v patrech.

Texty Spiritových písní vyjadřují jeho myšlenky a odkazují k jeho životu a vnímání světa. Podle Majka je totiž hudba hlavně o příbězích.

Škoda je, že v pátek se návštěvníci pardubického klubu těchto příběhů nedočkali. Rapperovi totiž nebylo dobře rozumět, místy ho přehlušovala hudba, místy fanynky, a tak jen ten, kdo dobře zná texty jeho písní, věděl, co chce fanouškům Slovák sdělit.  I tak se dá ale říct, že to byla dobrá párty. Majk je showman a moc dobře ví, jak zaujmout 
svoje publikum.

„My tu pracujeme, rastieme, rapujeme, budujeme svet. A potom žijeme, oslavujeme, tancujeme, pijeme ten sekt. 
Je tu pohoda, piatok, sobota, stále pijeme ten šampus, a táto chvíľa patrí nám, až do rána táto noc patrí nám,“ říká Majk v jednom ze svých hitů.

A  dá se bezpochyby  říct, že by to mohl být i song o páteční noci v Gimletu.

Vydáno v Pardubickém deníku, 3.11.2015

„Název Zpátky ve hře byl nápad nakladatele. Já se tak ještě necítím,“ přiznává spisovatel

Jeden z nejznámějších českých autorů současné doby Michal Viewegh se psaní vzdát rozhodně nehodlá. A to nejen kvůli hypotéce... 

Pardubice  – Trochu přibral a podle svých slov mu paměť tolik neslouží. Na první pohled vypadá maličko unaveně a nesvůj. Když se ale posadí k mátovému čaji a rozpovídá se o psaní, znatelně ožije.
Jen pár měsíců po srdeční příhodě, kterou přežije jen malé procento lidí, vydal knihu. Dnes už má od osudného dne na kontě tři.
A už se chystá na další. Jeden z nejznámějších českých spisovatelů nyní objíždí republiku, aby svým fanouškům podepsal vydání své nejnovější knihy příhodně napsané Zpátky ve hře. Znamená nová kniha skutečně nový začátek? Na to jsme se zeptali MICHALA VIEWEGHA.

Vaše poslední knížka se jmenuje Zpátky ve hře. Cítíte se i vy opravdu zpátky ve hře?
Popravdě to bylo přání mého nakladatele, aby se sbírka jmenovala podle jedné z povídek, tedy Zpátky ve hře. Ten název samozřejmě asociuje tu možnost, že bych byl, jak se tak říká, zpátky ve hře, ale to si já ještě úplně nemyslím. I když snad jsem tou sbírkou 
k tomu uzdravení udělal nějaký krok.

Pomohlo vám tedy k uzdravování psaní povídek?
Určitě. Ty dny, kdy jsem napsal pár stránek, patřily mezi lepší chvilky mé rekonvalescence a naopak když jsem nepsal a jen tak jsem se flákal, tak to bylo horší.
Jak zvládáte ten humbuk kolem knížky? Autogramiády, čtení, kritiky, ohlasy čtenářů...
Dost jsem tyto aktivity minimalizoval oproti dřívějším letům. Nicméně pár těch čtení a autogramiád mám.

Cítíte rozdíl i ve psaní oproti dřívějším letům?
Tak samozřejmě, je to zásadní rozdíl. Některá témata se mi vzdálila. Třeba povídky o manželství bych už dnes asi nenapsal. Už jsem trochu někde jinde. Ta zkušenost klinické smrti je opravdu výjimečná a je logické, že pak se člověk začne více zajímat o lidi, kteří prožili něco podobného. Takže já jsem si v poslední době přečetl třeba knihu, jež vypráví příběh o člověku s vážným zdravotním stavem. Příběh byl o jeho vnitřním světě, to mě velmi zajímalo.

Budete se chtít v budoucnu třeba právě této tematice vyrovnávání se s nemocí věnovat?
Já jsem o tom už něco napsal v Dalším báječném roku, což je vlastně můj deník. Něco se objevilo i v těch povídkách v knize Zpátky ve hře, tam je hodně autobiografických prvků. Teď mám pocit, že už  bych čtenáře spíš unavoval tím, jak si pořád stěžuji. Myslím si, že čtenáři mají právo číst něco jiného, takže chci napsat jinou knihu.

Máte tedy v plánu napsat další román?
Chtěl bych, samozřejmě. Mám takový jeden nápad, šlo by o příběh ženy, která umí číst myšlenky. Ještě ale nevím, kam mě to zavede a jestli mě to vůbec bude bavit.

Několik vašich knih bylo zfilmováno. Jako poslední jsme v kině mohli vidět Vybíjenou. Co jste říkal filmovému zpracování?
Přišlo mi to milé. Film mi připomněl gymnaziální léta. Myslím si, že ten film není ostudou. Viděl jsem i reakce lidí při premiéře a ohlasy mi přišly dobré. Dobré bylo samozřejmě i herecké obsazení –  pánové z Partičky, Simona Krainová a další. Myslím si, že film uvidíme ještě několikrát v televizi v repríze.

Chtěl byste, aby váš příběh posledních měsíců, který jste částečně vložil do svých dvou posledních povídkových sbírek, byl zfilmován,  tedy aby diváci měli možnost prožít váš příběh 
na plátně?
To bych asi ani nechtěl. Litoval bych diváky, kteří by se museli dívat na to moje skuhrání, byť asi nevyhnutelné. Není to příběh na film a do kin.

Kde se vidíte v budoucnu, budete dál psát?
Mohl bych trochu lacině zavtipkovat, že my, co musíme platit hypotéku, musíme psát pořád. Ale ona je to vlastně částečně pravda, musím zaplatit dům.

Jak se vaše psaní změnilo oproti psaní řekněme před deseti lety?
Je to pro mě dnes o dost těžší, protože mám problémy s pamětí a musím po sobě číst text pořád dokola, protože si ho prostě a jednoduše nepamatuji. I některá témata mě přestala bavit, jako třeba ten manželský sex a tak podobně. Dostal jsem se trochu někam jinam, dál od toho domýšlivého playboye jménem Oskar z povídek.

To je na vaší tvorbě určitě trochu znát. Vnímáte to jako posun k lepšímu?
Ano, nabízela by se taková ta vděčná odpověď, že mě to posunulo někam k lepšímu, že mi to otevřelo nové nepoznané rozměry, ale nebyla by to pravda. Kdybych mohl vrátit čas tam, kde to bylo dříve, i s tou vší povrchností života, tak bych to udělal. Připouštím, že se moje tvorba díky té události trochu posunula, ale pro mě je to pořád vysoká cena. Ten myšlenkový a názorový posun je evidentní, asi je to obrat k lepšímu. Vím, že jsem nemohl pořád psát ty playboyovské povídky o alkoholiku a děvkaři Oskarovi. Ale ta změna je dost vykoupená.

Do Pardubic jste přijel na autogramiádu ke své nové povídkové knize Zpátky ve hře. Jaké máte ohlasy na tuto knihu?
Řekl bych, že jsou nebývale dobré. Já jsem s kritiky vždy bojoval a teď to u nich mám docela dobré. Možná to je tím, že nechtějí kopat do mrtvoly. Takže jsou ke mně shovívavější než dřív vzhledem k tomu zdravotnímu stavu. Ale to je můj názor.⋌Kateřina Dufková

Pardubický deník, 1.6. 2015

Scorpions: Půl století na pódiu a stále plní sil

Pardubice – Před arénou se tlačí dav lidí. Někteří s pivem v ruce, někteří jen s úsměvem na tváři, ale všichni do jednoho myslí na to samé. Už za pár minut, a nejspíš naposledy, je uvidí. Řeč je o legendární německé kapele Scorpions.

Scorpions v Pardubicích. Autor: DENÍK/Luboš Jeníček

Scorpions v Pardubicích v pátek zakotvili na jediném českém koncertě turné oslavujícím padesáté výročí založení kapely.

Její složení se v průběhu let měnilo. Jediný, kdo s ní strávil celé půl století, je její zakladatel, kytarista a dříve i zpěvák Rudolf Schenker.

Šedesátníci a stále plní sil

„Škorpíci" už chtěli skončit před pěti lety, naštěstí pro české fanoušky ale vydrželi až do kulatého jubilea. A do Pardubic se přijeli přesvědčit, že na to ještě mají. A mají. Dnes už to jsou šedesátníci, ale hraje jim to pořád skvěle.

Kromě takových hitů, jako je Rock You Like a Hurricane, na koncertě zazněly i písně z nového alba. Nutno však přiznat, že nové songy takzvaně šly s dobou a mají trochu popovější nádech, což některé fanoušky mohlo trochu zklamat. Zpěvák Klaus Meine ovšem moc dobře ví, jak si dav naklonit a dostat ho do varu.

U „Škorpíků" to bývá paradoxně baladou. A jak jinak než rockovou. Píseň z roku 1979 Always Somewhere rozhýbala boky i nejzatrvzelejším fanouškům rocku.

Série balad pak pokračovala trochu popovějším songem z nového alba Eye of the Storm a nesmrtelný hit Wind of Change už zpívali úplně všichni. Tyhle pecky mají lidé stejně nejradši a „Škorpíci" to vědí.

Nikomu v aréně snad ani nevadilo, že Klausovy hlasivky už občas vynechávají. Jeho omluvným pohledům vycházeli fanoušci vstříc bouřlivými potlesky a podporou. Někdy má člověk až pocit, že jsou prostě neskuteční, jak to rozbalí ve svém věku.


Are you ready to the rock?

První půlku koncertu to vypadlo, že se kapela chce rozloučit nostalgicky. Že končí svou kariéru stejně, jako končí lidský život – síly docházejí, dech se krátí. Ale oč pomalejší byl rozjezd, o to energičtější byla druhá půlka koncertu.
Jako kdyby „Škorpióni" nabrali sil z pardubické atmosféry a přišel pravý rock. A ten byl na jedničku.

Album, které si letos hudebníci nadělili k padesáti letům existence, popisuje život kapely od prvního singlu k poslednímu koncertu. Vše totiž jednou končí, a tak se i čeští fanoušci museli jednou dočkat poslední písně.

Skupina odchází. Že by nebyl žádný přídavek? S tím se pardubické publikum nechtělo smířit. „Škorpíci" přece nemůžou odejít a nezahrát tu jednu nostalgickou, všem notoricky známou, o boji za lásku a pro lásku. Still Loving You, pak ještě jedna „přídavková" a konec.

Kapela se loučí a děkuje. Fanoušci také děkují, a to bouřlivým potleskem. Je to skutečně poslední potlesk, který „Škorpíci" od pardubických diváků uslyší?

Kateřina Dufková

Pardubický deník, 11.5.2015
Pardubic
Zdroj: http://pardubicky.denik.cz/kultura_region/scorpions-pul-stoleti-na-podiu-a-stale-plni-sil-20150510.html

Kauza „skleník“ u Kra Kra. O co šlo?

Pardubice – Pár let tam stála bez větší pozornosti. Pak se někdo začal zajímat o to, jestli tam stát má. Zjistilo se, že nemá. Tak nařídili její demolici. Po Vánocích. Po Novém roce. Do žní...
Dnes, když půjdete kolem, už tam opět uvidíte stoly, židličky, návštěvníky popíjející kávu a pivo. Jak to?

O roku 2010 dodnes
Jak šel vlastně čas s předzahrádkou restaurace Kra Kra u Zelené brány?
Spor se táhne už od roku 2010. V tomto roce totiž první pardubický městský obvod začal řízení o odstranění stavby. Řízení skončilo vleklým sporem, který trvá v podstatě až dodnes.  Stavba totiž podle všeho vznikla „načerno“, bez stavebního povolení.
Poté, co stavební úřad prvního obvodu začal řízení o odstranění stavby, majitel Václav Reindl zažádal, aby byl objekt posuzován v režimu předzahrádek a požádal o dodatečné povolení. Věc byla ale zamítnuta, protože nedodal potřebné doklady. Stavby se i tak její majitel nechtěl vzdát.
Rozhodnutí o odstranění stavby nakonec putovalo přes soudy první a druhé instance až k Nejvyššímu správnímu soudu, který ale dal za pravdu městu. Potvrdil totiž, že předzahrádka musí zmizet. A taky se tak po nějaké době stalo.

A co dál?
I přesto, že majitel a provozovatel restaurace Kra Kra nedodržel termíny, primátor města ocenil, že stavba nakonec zmizela. „Jsem rád, že aspoň někdo začal respektovat zákony a černou stavbu skutečně odstranil,“ podotkl Martin Charvát v narážce na černé stavby, které byly v Pardubicích zlegalizovány.
Ještě na přelomu letošního roku hrozila majiteli restaurace exekuce a demolice zasklené zahrádky.
O zahrádku Václav Reindl nakonec nepřišel. Ta totiž v podstatě na místě bývalého „skleníku“ zůstala. Na plácku před obchodním centrem Grand v minulých dnech vyrostla klasická zahrádka se stoly a židlemi, ale bez konstrukce. Zahrádka má platné povolení.
Ale ani tak dnes není osud restaurace zcela jistý. Město totiž chce podchod, ve kterém se nachází restaurace Kra Kra, zrušit.  Jak věc dopadne, je ale zatím ve hvězdách.

Pardubický deník, 29.4.2015

Předzahrádky už jsou venku a třída Míru znovu ožívá...

Pod širákem si podle loňské vyhlášky posedíte do desáté večerní. Někde do půlnoci

Pardubice – Dvě točený, jednu točenou a popelník, prosím!  Vytáhnout slunečníky, roztáhnout markýzy a zatížit ubrusy, aby neuletěly. Na každý stůl popelník a nabídku osvěžujících nápojů. Miska na vodu pro psy ve střehu.
Začíná léto a téměř před každou restaurací, hospodou, barem a kavárnou už stojí předzahrádka. Kdo z provozovatelů ještě nemá povolení vyndat stolky a židle ven, proklíná sám sebe a závistivě hledí na zákazníky slunící se u konkurence.

Na vzhledu nesejde, povolení ale nutné
Co se týká vzhledu předzahrádek, v Pardubicích nyní neexistuje závazný předpis, který by toto určoval nebo výrazně omezoval. „V památkové rezervaci se provozovatelé musí řídit pravidly danými stanoviskem památkářů. Například barva slunečníků by měla být v tónu fasády, slunečníky by neměly zakrývat průčelí historických domů, oplocení zahrádek by mělo být dřevěné či kovové, nemělo by být ověšené reklamou a podobně,“ vysvětlila Nataša Hradní z tiskového úseku Magistrátu města Pardubic.
Jediné, co je tedy potřeba nutně splnit, je opatřit si povolení. I s tím však mívají někteří podnikatelé problémy (o tom blíže článek vpravo).

Nová třída, 
nové zahrádky
Tolik diskutovaná rekonstrukce třídy Míru už je za námi. Novým vzhledem přilákal pardubický bulvár zpět nejen nové návštěvníky, ale hlavně   obchodníky a podnikatele. Ti totiž také tvoří tvář hlavní městské promenády.
Se přibývajícími slunečními dny a blížícími se letními prázdninami totiž stejně jako ostatní ve městě i tam provozovatelé restaurací, kaváren a barů rozšiřují své prostory pod širé nebe.
Jednou z nových provozoven je Caffetterie. Ta už potřebná povolení má. „Od prvního května máme povolení na předzahrádku. Chystáme několik stolů na třídu Miru i do zadních prostor za restaurací,“ slíbil provozovatel Caffetterie Šimon Havlík.
Stálicí třídy Míru je kavárna Bajer, která vydržela s pardubickým bulvárem dobré, ale i ty horší časy. I před vyhlášeným podnikem dnes stojí několik stolů a židlí.
„Původně prý mělo zřízení pěší nebo klidové zóny přilákat na třídu Míru více lidí. To se ale nestalo. Lidé se soustředí tam, kde je hlavní dopravní uzel, třída Míru je prázdná jako nikdy předtím. Předzahrádku mám spíš jako dekoraci, lidé chodí spíš na vnitřní zahrádku, na kterou jsou zvyklí,“ nechal se slyšet majitel kavárny Milan Bajer.
„Jen ať i ostatní podniky otevřou dveře na třídu Míru a lidé proudí jako všude jinde ve světě,“ přeje si kavárník.

Od loňska už jen 
do deseti
Studené pivo, teplý letní večer, velká a malá ručička na hodinkách se sešly na dvanáctce. Tak na tenhle pohled můžete od loňského července rovnou zapomenout. V tu dobu totiž začala platit vyhláška, podle níž musí být všechny předzahrádky zavřeny do desáté hodiny večerní.
Ovšem kromě těch, které patří k restauracím a barům v historickém centru města, ty mohou zavírat až s úderem půlnoci. Od této výjimky si město slibuje větší oživení centra města.

Pardubický deník, 29.4.2015

Pětadvacáté výročí JK Bandu. Swingový a jazzový svátek už v neděli v Hronovické - rozhovor

Pardubice – Pětadvacáté výročí JK Bandu, pardubické swingové a jazzové kapely, se prostě musí oslavit. Krásné půlkulatiny oslaví hudebníci už tuto neděli na pardubické Hronovické scéně. Zeptali jsme proto členů JK Bandu, jak se na jubilem připravují. Na otázky odpovídala sboristka Zuzana Grohová (ZK) a manažer Petr Kopecký (PK).

Chystáte se oslavit pětadvacet let existence jarním koncertem. Na co se posluchači můžou těšit?
PK: Letošním jarním koncertem oslavíme nejen pětadvacáté výročí existence orchestru, ale i nedožité pětaosmdesáté narozeniny zakladatele orchestru Jaroslava Khaila. Takže jsem si připravili výběr skladeb, které jsme hráli za uplynulých pětadvacet let. Část koncertu jsem věnovali Františkovi Bláhovi . zakládajícímu členovi a aranžérovi divadla, částí připomeneme slavné zpěváky, kteří s nám vystupovali – jako je třeba Jitka Zelenková či Láďa Kerndl.

Dočkají se diváci na tomto koncertě nějakého překvapení?
PK: Není to ani tak překvapení, jako spíš zajímavost. Do programu koncertu jsme totiž zařadili i věci, za těch pětadvacet let nikdy nehráli. Jako hosta máme navíc pozvanou pardubickou skupinu UŠI Jazz Band.
Co to vlastně znamená big band?
PK: Už podle názvu je to velká kapela – pět saxofonů, čtyři trumpety, čtyři trombony, dále samozřejmě piano, bicí a zpěváci. My jsme swingová kapela, neprofesionální. Troufám si tvrdit, že v Pardubicích jsme jediná kapela, která se zabývá swingem a jazzem.

Jak je to dnes se swingem?
ZG: Řekla bych, že swing v současné době prožívá renesanci, vrací se ke kořenům a láká i mladé lidi. U nás asi nejznámější je třeba zpěvák Vojtěch Dyk, který zpívá spíš v „sinátrovském“ duchu.
PK: My se věnujeme i české tvorbě, jdeme po stopách třeba Karla Vlacha, Gustava Broma, na koncertech hrajeme tedy i české autory.

Co tedy mladí lidé a swing?
Máme stálé příznivce, ale snažíme se, aby na naše koncerty chodili i mladí. Myslím, že se nám to daří, snad i kvůli tomu, že máme „omlazený“ orchestr.

Co děláte pro to, abyste mladé lidi nalákali na vaši hudbu a koncerty?
Navazujeme na tradici orchestrů, které tady fungovaly už před revolucí a vlivem revoluce se všechny rozpadly. Ale samozřejmě nechceme zůstat v té staré éře, snažíme se být inovativní, a právě oslovit i to mladší publikum.
ZG: A právě proto, že je nás hodně, bychom potřebovali trochu přispět na naše působení, s tím teď trochu bojujeme.  Doufáme, že ruka bude v příštích letech štědřejší, je nám trochu líto, že příspěvky někdy dostanou i mimopardubičtí.

Co vše si musí taková neprofesionální kapela zaplatit?
PK: Naší základní činností je pořádání vlastních koncertů, jedná se hlavně o jarní a vánoční koncerty.  Neděláme šňůry po republice. Scházíme se jednou týdně na zkouškách a všichni jsme zaměstnaní a činnost v kapele bereme jako svůj koníček, nikdo z nás si tam nechodí vydělat. Takže z peněz, které nám z činnosti zbudou, musíme zaplatit veškerou režii kapely. To zahrnuje třeba nové stojánky, aparaturu, soustředění, zájezdy, velkou položkou je notový archiv, aranžér, propagace a další provozní záležitosti.

A co akce v Pardubicích. Chystáte se třeba na nějaké plesy?
PK: Bývá zvykem, že když je ve městě taková kapela, jako jsme my, zvou si ji lidé i na různě městské akce, plesy a tak. I takovým akcím máme přizpůsobený náš repertoár, na swing se totiž samozřejmě těžko tancuje. V tomto smyslu jsme tedy univerzální a můžeme se přizpůsobit. Na nabídky ale zatím čekáme.

Co chystáte na tento rok?
PK: Každý rok pořádáme nějaké tématicky zaměřené koncerty. V dřívějších letech to bylo třeba výročí Glenna Millera nebo pásmo ke sto letům Karla Vlacha.  Letos vychází na prosinec nedožité sté narozeniny Franka Sinatry.
Vánoční koncert tedy bude v jeho stylu, hostem bude lanškrounský neprofesionální zpěvák Jakub Ryba a zařadíme i písně s českými texty.
Na jaro 2016 plánujeme také pásmo osvobozeného divadla  ke sto desátému výročí Jaroslava Ježka. Ostatně letos slaví to samé výroční Jan Werich a Jiří Voskovec.

Chystáte ještě nějakou novinku?
PK: Dlouhodobým plánem je spolupráce s herci pardubického divadla. Jednáme o spolupráci třeba s Martinou Sikorovou nebo Josefem Pejchalem, do divadla se vrací Milan Němec, s ním by také mohla být zajímavá spolupráce. Myslíme si totiž, že pardubičtí herci umí dobře zpívat a spolupráce s nimi by tedy mohla být přínosná.

Pardubický deník

Občanská sdružení jásají. K zemi možná půjdou jen stromy, ohrožující bezpečnost

Kladruby nad Labem - V Kladrubech nad Labem se kácet bude, ale s největší pravděpodobností jen minimálně. Staleté lípy by měly zůstat na svých místech.

Ilustrační fotoAutor: DENÍK/Tomáš Kubelka

Kladrubští mohou pomalu začít slavit. Většina stromů, které vrhaly stín v areálu zdejšího národního hřebčína, totiž velmi pravděpodobně zůstane na svých místech. Rozhodl o tom odbor životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Pardubického kraje.

Výjimka kvůli chráněné zvěři
Kladně toto rozhodnutí hodnotí hlavně občanská sdružení Chráníme stromy a Zelená pro Pardubicko, která se o výjimku v minulých týdnech zasazovala.

„Jednalo se o povolení výjimky zákona ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů, konkrétně ze zákazů škodlivě zasahovat do jejich přirozeného vývoje," vysvětlil, o co sdružením šlo, předseda občanského sdružení Zelená pro Pardubicko Jan Linhart.

Mezi chráněné živočichy v této lokalitě se řadí hlavně páchník hnědý a lesák rumělkový, ale také některé druhy netopýrů a ptácků, jako jsou třeba lejsek šedý, slavík obecný, ťuhýk obecný, žluva hajní, holub doupňák, krutihlav obecný, včelojed lesní a sýček obecný. Těm by pokácení stromů v Kladrubech značně zkomplikovalo život. 

Uvidí se. Výjimka je ale krokem vpřed
Orgán ochrany přírody tedy povolil kácet pouze ty stromy, kvůli kterým by mohl být ohrožen zájem ochrany veřejného zdravía zájem veřejné bezpečnosti.

„Krajský úřad vydal povolení ke kácení pouze jednadvaceti stromů ze všech požadovaných," upřesnil konkrétnější podmínky již schválené výjimky Jan Linhart. Křížkem by tedy podle všeho měly být označeny snad jen stromy, které z nějakých důvodů přímo nevyhovují.

Kolik stromů bude přesně vykáceno, a jestli to budou právě jen ty staré nebo ohrožující bezpečnost, se ale podle starostky Kladrub nad Labem Lenky Gotthardové ještě uvidí. „Kdyby to vyšlo, budu samozřejmě jen ráda. Povolení výjimky je zatím pouze prvním krokem. Konkrétní čísla ještě k dispozici v tuto chvíli nemáme," upozornila starostka Lenka Gotthardová. 

Zachrání se osm staletých lip?
„Největší radost budu mít ze zachránění osmi staletých lip na nádvoří před vstupem do hřebčína. K zemi půjde vlastně jen jedna lípa, a to z logického důvodu. Je napadena houbou a nyní hrozí její náhlé zřícení," řekl Jan Linhart.

Pardubický deník, 21.4.2015

Zdroj: http://pardubicky.denik.cz/zpravy_region/obcanska-sdruzeni-jasaji-k-zemi-mozna-pujdou-jen-stromy-ohrozujici-bezpecnost-20150420.html

Na Monkey Business diváci čekali dlouho. Ale vyplatilo se

Známá kapela oslavila patnáct let existence koncertem v pardubické Hobé Music Hall 

Pardubice - Taneční parket v Hobé Music Hall zažil neuvěřitelnou show. Patnáct let existence sem totiž přijela oslavit legendární česká skupina Monkey Business. 

Pardubická zastávka na letošním turné nazvaném 15 let na stezce kamarádství ukázala, že je kapela stále v plné síle a připomněla, proč je oblíbená nejen u nás, ale i ve světě. 

Sestřičce a šlechtici modlitby vyšly

Zdravotní sestřička Tonya Graves a šlechtic bez zábran Matěj Ruppert opět dokázali, že dostanou diváky do varu i přesto, že na sebe nechali čekat víc, než bylo třeba.

Pozdní příchod se „eMBéčka“ snažily napravit počáteční modlitbami k Bohu.

Členům kapely tentokrát modlitby vyšla. S prvními tóny jejich písní jim nedočkavé publikum vše odpustilo a show mohla začít.

Krokem vedle nebylo ani zařazení známých hitů songů jako Piece of My Life, My Friends a Who Killed My Libido?. Parket se plnil, publikum zpívalo, tančilo, bavilo se přesně tak, jak to na koncertech Monkey Business bývá

Humor, show a pozvání do šatny

Vystoupení formace Monkey Business jsou známé jako jedinečná show propojená originálním humorem zpěváka Matěje Rupperta (na archivním snímku). A tak se v průběhu večera pardubičtí diváci dozvěděli například některé pikantnosti ze života kapely, ženská část publika dokonce dostala pozvánku do šatny prý na jakýsi konkurz.

Pardubické představení frontman zpestřil i diváckou hudební soutěží o velmi zajímavé ceny. První ukázkou, za jejíž poznání si jeden z diváků vysloužil jablko, které prý na rautu odmítla Dáša Havlová, byla ústřední melodie ze seriálu Zdivočelá země.

I druhá cena byla lákavá šlo o masážní banán Evy Holubové a ke svačině ho dostal ten, kdo poznal píseň z legendárního hororu Halloween.

Třetí a zároveň hlavní výhrou byl kuřecí salát pro zapřísáhlého vegetariána Petra Vachlera. Dlouho nebylo jisté, kdo si na něm pochutná, nakonec však přece jen někdo poznal, že klávesista Ondřej Brousek hrál hit z Návratu do minulosti.

Ceny byly rozdány, koncert mohl pokračovat. A to hned tématem, které se na jedenáctou hodinu v noci celkem hodilo

Sex and sport? Never! Tvrdí na novém CD

K patnácti letům hraní si totiž kapela nadělila nové album. Vyjde v květnu pod lákavým názvem Sex And Sport? Never!. Stejnojmenný song zahráli Monkey Business i v Pardubicích. Ochutnávka z čerstvého nosiče byla sázkou na jistotu a naznačila, že na další CD se můžeme těšit.

A co jsme si z koncertu odnesli? Kromě vyzpívaných hlasivek a protančených bot dobrou náladu!

Pardubický deník, 24.3.2015

„Pošlete mi obraz,“ vybízí e-mail Výborného

Pardubice - Zemanovi příznivci chtějí obraz z pardubické ředitelny.

Marek Výborný Autor: DENÍK/Jiří Sejkora

Neobvyklé rozhlasové vystoupení prezidenta Miloše Zemana, v němž v Hovorech z Lán použil vulgární výrazy, přimělo k reakci nejen ředitele pardubického Gymnázia Mozartova Marka Výborného, který poslal otevřený e-mail kanceláři prezidenta republiky, ale i stovky lidí v internetových diskuzích a na sociálních sítích. „Omlouvám se, ale jsem šokován tím, co je možné slyšet z úst prezidenta republiky. Snažíme se děti (i žáky) vést k respektu a úctě k prezidentskému úřadu. Můžete mi ale sdělit, jak mám toto dětem vysvětlovat?" ptá se v e-mailu ředitel gymnázia. Jako odpověď na prezidentovo vystoupení pak ještě sundal jeho portrét ze zdi své kanceláře.

Nechcete obraz? Pošlete mi ho

Reakce ale nejsou jen negativní. Zvedla se i vlna pozitivních ohlasů na Zemanova slova a obrana prezidenta „z lidu". Na adresu ředitele pardubického gymnázia pak přišel do redakce také jeden e-mail. V něm odesílatel vyjadřuje nesouhlas a nepochopení reakce Marka Výborného a vybízí ředitele, aby mu sundaný obraz prezidenta poslal.

„Vážený pane řediteli, mám za to, že jste snad nedělní Hovory z Lán ani neslyšel, neboť byste pak nemohl přeslechnout, co a v jakých souvislostech pan prezident vlastně řekl. Mimochodem, nepředpokládám, že na gymnáziu, kde jste ředitelem, se nevyučuje anglický jazyk. Pokud se za obraz pana prezidenta stydíte, prosím Vás, buďte tak dobrý, zašlete mi jej. Já jej rád za přítomnosti všech médií umístím na čestné místo, kam podobizna prezidenta České republiky a hlavy českého státu právem patří," navrhuje Petr Rožňák z Brna.
Těžko říct. Která reakce je více na místě, apel na studenty a obhajoba reprezentativní funkce hlavy státu nebo obhajova prezidentovy Fäkalsprache, která pronikla už nejen za hranice státu, ale i kontinentu?

Pardubický deník, 6.11.2014

V Pardubicích jsem už jako doma, říká Bianca Beníšková - Žijí mezi námi (story)

Narodila se sice v Německu, ale už osmadvacátým rokem bydlí ve městě perníku 

Pardubice- Zabalit si kufr a odjet do jiného státu za svou láskou, to zní jako scéna z romantického filmu. Právě to ale před osmadvaceti lety udělala pedagožka pardubické univerzity BIANCA BENÍŠKOVÁ (na snímku). A cesta ji zavedla až do města perníku... 

„Pardubice jsem si zamilovala“

„Pocházím z bývalé Německé demokratické republiky. Tam jsem vystudovala učitelství zeměpisu a tělesné výchovy. Když jsem ale přijela do Pardubic, sehnala jsem jen místo uklízečky,“ zavzpomínala Bianca Beníšková.

Zpočátku bylo také těžké sžít se s lidmi, kteří mluví jinou řečí a mají odlišnou náturu, zvyky a pravidla. Nakonec se jí to ale podařilo snad i díky tomu, že v Pardubicích založila Goethe-Zentrum, centrum výuky německého jazyka, kde se setkala s lidmi, s nimiž si rozuměla nejen díky německému jazyku.

Dnes učí na pardubické univerzitě, jednou týdně dochází do Goethe-Zentra a je zapojená v Církvi bratrské. A Pardubice si zamilovala. „Nemůžu říct, že bych byla Češka, ale jsem v Čechách už jako doma,“ usmála se lektorka.

Doma je každopádně i v Pardubicích. „Jsem ráda, že se Pardubice pustily do opravy třídy Míru. Byla to trochu ostuda, když jsem po této ulici provázela hosty z ciziny. Nový vzhled pardubické tepně určitě bude slušet,“ pochválila aktuální dění ve městě.

Díky tomu, že procestovala svět, však vidí i negativní stránky. „Jedna z věcí, které se mi nelíbí, je to, jak se tady lidé dívají na cizince. I když na ně mluvím česky, poznají jiný přízvuk a chovají se ke mně prostě jinak,“ postěžovala si.

„Pak jim ale povím, odkud pocházím, proč jsem přijela do Čech a co tady dělám. Nakonec se z nás stanou někdy třeba i přátelé,“ pokračovala německá lektorka

Občanem srdcem a snad i na papíře

Jinak je ale v Pardubicích šťastná. To dokazuje i skutečnost, že si nedávno zjišťovala, co je potřeba k tomu, aby získala české občanství a ponechala si zároveň to německé.

Německého občanství se určitě vzdát nechce, do rodného města často jezdí za rodiči. Na druhou stranu ale nikdy není naškodu mít občanství státu, v němž člověk žije.

Když v roce 1986 Bianca Beníšková opouštěla rodné Německo, vyhnal ji pocit stísněnosti a nesvobody, který tam v té době panoval. I když tehdejší Československo také nebylo svobodné, cítila se v něm prý mnohem svobodněji. 

Možná aura města nebo mladá láska

Možná to byla aura města, možná zamilovanost, Pardubice Biance Beníškové prostě přirostly k srdci.

„Když máte kolem sebe přátelské prostředí a věnujete se něčemu, co vás baví, líbí se vám všude,“ uzavřela lektorka.

Pardubický deník: 28. 4. 2014,

Na ministra kultury udělal největší dojem „Pernštýňák“ - rozhovor

Daniel Herman navštívil Pardubice. Město se mu líbilo hlavně díky jeho historii 

Pardubice- Ministr kultury České republiky Daniel Herman strávil celé středeční odpoledne a večer v Pardubicích. Poprvé sem na pozvání místopředsedkyně Senátu Miluše Horské zavítal zcela pracovně. Navštívil Zámeček, Kavárnu Apatyka na Pernštýnském náměstí a pardubický zámek. Byl také čestným hostem vernisáže nové výstavy v Domě U Jonáše.

V Pardubicích jste v roli ministra kultury již podruhé. Nejprve jste se zúčastnil divadelního Festivalu smíchu, nyní přišla tato vaše pracovní návštěva. Jak vnímáte město Pardubice?

Je to krásné historické město. Má nádherné památky, které jsou v dobrém stavu. Snoubí se tady staré s novým, to se mi líbí. Z Pardubic mám celkově výborný dojem. Hlavně Pernštýnské náměstí, to je takové ucelené. Oceňuji hlavně to, že nebylo nijak výrazně narušeno za doby komunismu. Je to skutečně srdce Pardubic. 

Co říkáte na zamýšlený osud budov na Příhrádku? Je podle vás dobře, že jej chce bezúplatně získat Pardubický kraj?

Neměl jsem zatím možnost blíže se o stavu této věci informovat. My všichni, tedy ministerstvo, kraje, obce i soukromníci, bychom měli k obnově takových památek přistupovat zodpovědně. 

Jak vidíte osud Automatických mlýnů?

Automatické mlýny jsou mimořádná industriální památka. Je třeba ji chránit, přistupovat k ní s maximální možnou mírou odpovědnosti. Je naším společným zájmem, aby byly Automatické mlýny ve správných rukou. Je dobré, když se stát i soukromníci společně podílejí na obnově kulturního dědictví. 

Při své návštěvě Pardubic jste měl možnost vidět i Zámeček, novorenesanční objekt s nechvalnou historií. Památník Zámeček je národní kulturní památkou, Larischova vila jen městskou kulturní památkou. Co si o tom myslíte?

Zámeček bychom především měli vnímat jako celek, ne jen Larischovu vilu. Je potřeba brát stavbu i s jejím zázemím a jako takovou ji označit za národní kulturní památku. Lidé kolem Zámečku se snaží o rekonstrukci objektu. Zámeček podle mě není nijak fatálně poškozen, pomoci by mohly třeba evropské fondy. Jsou různé možnosti sbírek. Slyšel jsem, že i občané jsou ochotni přinést různé artefakty patřící do vily. Tento objekt by podle mého názoru měl být národní kulturní památkou. 

Ministerstvo kultury letos už podruhé převzalo záštitu nad Pardubickým letním kinem, které bude po celou dobu letních prázdnin promítat zcela zdarma atraktivní filmové tituly. Proč se tak stalo a co si o takových projektech myslíte?

Je dobře, že takové výlučné letní kino existuje. Proto jsme také jako ministerstvo převzali záštitu nad tímto projektem. Kinematografie je nedílnou součástí našeho života a má na našem území dlouhé kořeny. Podpora jejího rozvoje, otevření a zpřístupnění filmové tvorby je podle mého názoru velmi důležitá věc. Pořádání Pardubického letního kina je chvályhodné. Takové akce by mělo ministerstvo kultury podporovat a také to dělá.

Publikováno v Pardubickém deníku

Polštářová bitva aneb V první linii to může bolet... - reportáž

Jednu zprava, druhou zleva. Tradiční akce na amsterdamském náměstí Dam zlákala stovky lidí ke svéráznému happeningu

 

Amsterdam - Věděli jste, že Mezinárodní den polštářové bitvy připadl letos na sobotu 5. dubna? My ne! Ale šťastnou náhodou jsme byli u toho, když se na amsterdamském náměstí Dam u památníku obětem druhé světové války rozpoutala nefalšovaná polštářová řežba.

Mladí, staří, ženy, muži, lidé všech národností, náboženství i názorů, všichni se v sobotu odpoledne sešli, aby společně oslavili tradiční Den polštářové bitvy. Úderem patnácté hodiny na hodinách Nového kostela vypukl boj o to, kdo s koho. A i když se nikomu nic vážného nestalo, účastníci akce ukázali, zač jsou v Amsterdamu dřeváky. 

Holanďané se umí prát podle pravidel

Polštářová bitva má několik základních pravidel. Pozvat všechny své kamarády, obléci se do zajímavých kostýmů a dostavit se včas, to vše bojovníci na nejstarším amsterdamském náměstí zvládli na jedničku s hvězdičkou.

Pravidlo o mírném boji Holanďané také jakž takž dodrželi. Jaké ale bylo překvapení, když nás, neozbrojené polštářem a vybavené fotoaparátem, také přepadlo jedno z polštářových komand! Asi nečetli předposlední bod bojových předpisů, který zní: Nemlať účastníky s fotoaparátem a ty, kteří nemají polštář.

Poslední pravidlo bojů nabádá bitkaře, aby náměstí po sobě uklidili. Nevíme, jestli účastníci toto pravidlo dodrželi, protože když jsme bitvu opouštěli, přeživší ještě z posledních sil bojovali. Nemohli jsme si však nevšimnout peříček potulujících se po amsterdamských ulicích ještě ve večerních hodinách. Já si pár peříček dokonce neplánovaně dovezla domů. Asi jako vzpomínku na skvělý zážitek a několik obdržených ran. 

Sedm let, desítky zemí, tisíce lidí

Mezinárodní den polštářové bitvy začali lidé z celého světa slavit poprvé v roce 2008. Do akce se od té doby zapojily desítky zemí. Lidé za tu dobu vybili své síly (a zničili stovky polštářů) nejen v Amsterdamu, ale třeba i v Barceloně, Londýně či ve Vídni. Možná bohatá historie, kulturní zázemí, poloha u moře nebo liberální pravidla ohledně lehkých drog a prostituce. Není jisté, čím to je, obyvatelé hlavního města Nizozemska se prostě umí bavit. 

Bez cestovního polštáře ani ránu

My si z holandského zážitku odnesli hodně poznatků. Za prvé: nikdy nejsi starý na to, aby sis oblékl králičí pyžamo a vyrazil do ulic. Za druhé: nejen hokej je tvrdý a rychlý, i nevinná polštářová bitva může být ten správný adrenalin. A hlavně: vždy nos u sebe polštář, nikdy nevíš, kdy ho budeš potřebovat.

Pardubický deník, 30. 4. 2014

Někdy je těžké pochopit, že lepší už to třeba nebude - story

Psycholožka Libuše Melichová pracuje s dlouhodobě nemocnými lidmi. Někdy je to dost vysilující práce, přiznává 

Pardubice – Psychologii se věnuje už několik let prakticky každý den. I tak ale někdy bývá zaskočena různorodostí případů, které se jí dostanou na stůl. 
Práce s nemocnými může být vysilující  
Libuše Melichová, psycholožka pracující v oboru klinické psychologie, se ke svému povolání nedostala náhodou. K lékařskému prostředí totiž tíhla už od dětství. Bydlela nedaleko nemocnice, tatínek v nemocnici dokonce pracoval. Až později zjistila, že pracovat každý den s nemocnými lidmi není med… 
Nejen o pacientovi a jeho nemoci je totiž terapie. „Až teď mi dochází, že jsem dříve svou profesi vnímala jen z jedné strany, stereotypně. Práce s nemocnými lidmi je mnohdy dost vysilující. O to těžší může být, když se pacientem stane třeba někdo blízký,“ přiznává Libuše Melichová. Smysl ve své práci však vidí jasný. „Když vidíte, že se někomu díky vám ulevilo, že kousek vaší práce měl, byť nepatrný, smysl,…“ zamýšlí se psycholožka. A je celkem jasné, co tím chce říct. 
Snad v každé profesi je dobré naučit se oddělovat pracovní život od života soukromého. Někdy to však není jednoduché, a to zvláště v případech, které se týkají lidských citů. 
I pardubická psycholožka přiznává, že si některé případy takzvaně bere domů, že se jí prostě dotknou víc, než by si ona sama přála. 

Jsou pacienti, kteří život obohatí 

„U mě schopnost obrany proti stresu z práce s nemocnými lidmi kolísá. Období, kdy to jde lépe, se střídají s těmi, kdy cítím, že jsem oslabená,“ svěřuje se psycholožka. 
Na druhou stranu stejně, jako ona dává sílu nemocným lidem, i jí se od nich někdy dostane pozitivní energie zpět. „Občas přemýšlím o lidech s obzvlášť pohnutým osudem nebo o těch, kteří mi jsou něčím výjimečně blízcí. Ne vždy to ale budí nepříjemné prožitky nebo stres.Jsou i pacienti, kteří se stali součástí mého života tím, že ho nějakým způsobem obohatili. Svou zkušeností, životním postojem, osobností. Z nich zase čerpám já,“ podotýká Libuše Melichová. Pacienti pro ni totiž nejsou jen kartami ve skříni s přiděleným číslem a termínem sezení. Každého vnímá jako individualitu, jako jednotlivou lidskou bytost s určitým typem chování, s názory, zkušenostmi, zvyky. 
Libuše Melichová je prostě jedna z těch lidí, kteří své pacienty berou vážně. Snaží se jim pomoci nejen získat informace o své nemoci, což je podle ní jedna z nejdůležitějších cest k tomu, aby se s ní vyrovnali, snaží se je ale doprovodit i k momentu, kdy pochopí, že lepší už to třeba nikdy nebude.
„Přijmout svou nemoc jako takovou, to bývá pro pacienta důležitým bodem v terapii. Až pak může začít nový život,“ myslí si psycholožka. Vyrovnat se s dlouhodobou nemocí je pro člověka vždy obtížné. A o dost těžší, když nemocný není on sám...

Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku.

Lidé nevědí, že epilepsie není nakažlivá, říká Martina - story

Martina Karasová je normální holka. Jediné, co ji dělí od ostatních, je zdravotní znevýhodnění, invalidní důchod a časté telefonáty  

Pardubice – Mít u sebe neustále mobilní telefon je zvykem mnoha lidí. Pro některé je to ale povinnost. Telefon jim totiž může zachránit život. Přesně to je případ sedmadvacetileté Martiny Karasové (na snímku s manželem). Martině byla před šesti lety diagnostikována epilepsie. Na pravém spánkovém laloku má epileptické ložisko, což je shluk neuronů s patologickou aktivitou, který způsobí, že při překročení určitého prahu dojde k záchvatu. „Bohužel nemám stanovený spouštěč. Můžu být třeba unavená nebo se dostat do trochu stresové situace, “ vysvětluje Martina. 

Poprvé ve vlaku 

Leden je jeden z měsíců, které mají studenti poznačené černou barvou. Mají totiž zkouškové období, kdy se zahrabou do stohů učebnic a jejich nejlepším kamarádem je káva a čokoláda. 
Ani Martinu zkoušky v lednu roku 2008 nenechaly v klidu. „Tehdy přišel první záchvat. Jela jsem vlakem do školy a někde mezi Českou Třebovou a Chocní se to stalo. V Chocni vlak mimořádně zastavil a přijela pro mě sanitka,“ vzpomíná Martina. 24 hodin dohledu Další zápisy, které si ukládá do svých složek, jsou z let 2009 a 2010. To bylo asi nejhorší období jejího soužití s epilepsií. Dvacet čtyři hodin pod dohledem. Za dvacet čtyři hodin třeba tři záchvaty. Dvacet čtyři hodin, ale pamatuje si méně. „Mívala jsem klasické stavy amnézie. Nepoznám, kdy přichází záchvat, nepamatuji si, co je před ním, při něm ani po něm,“ vysvětluje Martina.
Červenec 2012. Ten měsíc byl náročný, svatba a všechny povinnosti okolo ní, svatební cesta a cestovní horečka, další záchvat. „O některých událostech svého života vím jenom z fotek. Díky nim vím, že jsem byla na svatební cestě v Paříži. Ale kdyby mi to manžel jen řekl, nevěřila bych mu,“ přiznává se Martina.
Naštěstí se ale dostala do dobrých rukou. Byly to ruce lékaře z Rychnova nad Kněžnou. Ten Martině pomohl a poslal ji k odborníkům do Prahy. Po mnoha vyšetřeních a dlouhé léčbě se pak Martina dostala na operační sál. „Částečně mi odoperovali ložisko, část mi tam ještě zůstala. Kdyby odoperovali celé, neviděla bych nejspíš na levé oko. Důležité je, že ložisko neroste. Zatím,“ konstatovala Martina. 
  Hned poté, co se dala do pořádku, pustila se do hledání práce. Nejdřív absolvovala kurz pro epileptiky, kde je lektoři učili, jak se připravit na pracovní pohovor, jak zvládat stresové situace při něm a jak o svém zdravotním znevýhodnění mluvit. 

Stále se musí hlásit 

Práce se epileptikům nehledá snadno. Úvazek maximálně šest hodin, jen nenáročná práce. „Mnoho lidí se tě lekne, když řekneš, že máš epilepsii. Rychle od ní pryč, nebo to taky chytnu. Nejspíš proto, že o mém znevýhodnění nic nevědí,“ stěžuje si Martina. Díky šťastně náhodě nakonec získala práci recepční v centru sociálních aktivit, tam ji nikdo nebere jako Nemocnou, ale jako Martinu. 
Dnes je Martina už podle svých slov docela v pořádku. Záchvaty mívá třeba „jen“ jednou do měsíce. Musí se ale stále kontrolovat a dodržovat určitá pravidla. Každých dvanáct hodin bere několik léků, po kterých jí je často špatně. Neustále u sebe nosí telefon a hlásí se nejbližším vždy, když někam jede autem, na kole, vlakem. Prostě pořád. 
 „Naštěstí nemám křečovou epilepsii, abych padala,“ oddychla si Martina. To se jí totiž už jednou stalo. Bohužel to bylo při absolutoriu. Kvůli tomu je bez titulu. Celý ten stres okolo závěrečných zkoušek nechce absolvovat znovu. „Je otázkou, co se mnou udělá těhotenství. Je to padesát na padesát, buď se epilepsie zhorší nebo záchvaty vymizí úplně. Ale půjdu do toho,“ svěřuje se Martina. S Martinou jsem strávila několik hodin a můžu potvrdit její slova. Epilepsie vážně není nakažlivá.

Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku.

Ruda z Ostravy přiznává: Byl jsem trojkař… - rozhovor

Pardubice - Známý komik a herec vysílal z pardubického náměstí Republiky. Živé vysílání ho bavilo a uvítal by ho prý každý týden.

Michal Kavalčík alias Ruda z Ostravy. Autor: DENÍK/Martin Bergman

Poslední školní den vysílal z pardubického náměstí Republiky oblíbený moderátor a komik RUDA Z OSTRAVY a pobavil tak nejen děti. Na jeho podpis a fotografii s ním stáli dlouhou frontu i mnozí dospělí. Ruda však nikoho neodmítl a trpělivě čekal, až se dostane na všechny. Poté ještě ochotně odpovídal na otázky Deníku.

Jaké jste měl dojmy z živého vysílání v Pardubicích?
Dojmy jsou super. My jsme měli první zastávku v Brně, takže tou další v Pardubicích jsme se dostali do středu republiky a mysleli jsme, že bychom dali takovou letní šichtu. Jenže v létě jsou všichni z měst pryč a vrací se až v září. Na podzim jsme si tedy naplánovali další města, jako Ostravu, České Budějovice a tak. Pardubice ale byly úžasné, vydařilo se počasí, lidí přišlo dost, byla to naprostá pohoda. Myslím, že se nám vysílání z Pardubic podařilo.

Jaké to je moderovat živě z náměstí? V čem je to pro vás jiné? Je to třeba těžší než ze studia?
Je to samozřejmě trochu něco jiného, je tam odlišná energie. Musíte zaujmout jak diváky na náměstí, tak i posluchače, kteří si rádio pustili v autě. Je to tedy těžší, ale to mě na tom právě asi nejvíc baví. Já kdybych mohl, tak vysílám každý den z jiného města, to bych si uměl představit. Nebo alespoň jednou týdně, třeba takové pátky vysílané každý týden z jiného města by byly super.

Jak jste si užil poslední školní den?
Vstával jsem už o půl sedmé, abych šel se svým synem pro vysvědčení. Chodí už do čtvrté třídy. Pak jsme ho vzal ještě na pohár a pak už jsem jel rychle do Pardubic, abych stihl odpolední vysílání.

A co vy a vysvědčení?
Vysvědčení pro mě nebyla nikdy velká událost. Byl jsem klasický trojkař, průměr. Škola mě prostě nebavila. Chemie, fyzika, matika, tam jsem měl samé čtyřky. A asi i proto jsem pak šel na konzervatoř, zvítězilo u mě herectví. Zvláštní je, že když teď potkám spolužáky ze základní školy, kteří byli jedničkáři, nedělají takovou práci, na kterou bych je tenkrát tipoval. Čekal bych, že z nich budou inženýři, manažeři, prostě velká zvířata. Skončili ale spíš na nižších pozicích, takže je vidět, že jenom o známkách to není.

Co se vám vybaví, když se řeknou Pardubice?
Na Pardubice mám moc hezké vzpomínky. Když jsme před lety založili agenturu Komici s.r.o., odehrálo se jedno z našich prvních představení na Grand Festivalu smíchu, který každoročně pořádá Východočeské divadlo. Bylo to tady super. Od té doby se sem každý rok alespoň jednou vracíme.

A jak bude vypadat vaše léto?
Letos jsem měl desetidenní dovolenou, kterou jsem trávil zkoušením hry na Letních Shakespearovských slavnostech. Dovolená byla víceméně pracovní, ale užil jsem si to, protože jsem se potkal s bývalými spolužáky a byla to prča. Mám naplánovanou krátkou dovolenou s rodinou. Pojedeme k moři asi na tři či čtyři dny, nejkratší cestou do Chorvatska. Jak dostanu volno, ve čtvrtek večer vyjedu a v pondělí už musím nastoupit na zkoušku. Bude to fakt rychlovka.

Kateřina Dufková

Pardubický deník, 11.8.2014