Největší srab, kterého znám, jsem já sama. Proto mě také překvapil dárek od přátel k narozeninám. Byl to poukaz na bungee jumping z největšího mostu v Čechách pro dva! Vymlouvala jsem se, jak to šlo – půl roku jsem každý víkend navštěvovala prarodiče, učila se, musela chodit s králíky na veterinu a tak dále. A pak jednou u piva spadla klec. Došly mi výmluvy, proč nejet. Výlet do Chomutova byl naplánován.
Sobota
ráno, zamračeno. Dvě dvacetileté studentky se setkávají na pražském hlavním
nádraží a vyrážejí směr Dobrodružství. Nálada dobrá, s přibývajícím časem a
klesající vzdáleností do cíle postupně stoupá nervozita. Při vystupování z
vlaku je nervozita již značná a přidávají se nové pocity – strach, chlad a
adrenalin. Zamlženým Chomutovem míříme k mostu. Už ani nedutáme.
Před
vstupem na most stojí provizorní kancelář – stará školní lavice, na ní dva
papíry a pero. Dva instruktoři se nás hned ujímají a, asi abychom si skok
nerozmyslely, strojí nás do jistícího postroje. Ještě podpis – budeme skákat na
vlastní nebezpečí – a vyrážíme k mostu. „Proč se klepeš? Tobě je zima?“ ptá se
instruktor. Duchem nepřítomná automaticky odpovídám, že mi zima není (oblečená
jsem jak na cestu po ledovci). „A proč brečíš?“ Na to už nemám odpověď. Jak
nemám brečet, když za chvíli nejspíš umřu?
Stojíme
na mostě. Ještěže je pod námi mlha a na zem skoro nedohlédnu. Šedesát dva metrů
je totiž celkem dálka (a hloubka) a těch pět centimetrů plochy za zábradlím, na
kterých stojím, mi odvahy nedodává. Tohle jištění mě přece nikdy nemůže udržet!
Nohy mám k sobě připoutané jen tenkým lankem, stejné vede k bungee lanu. „My
tady umřem,“ zoufám si, když nás instruktor připoutává hákem k sobě. „Neboj se,
budem skákat spolu. Když umřem, tak obě,“ snaží se mi dodat odvahu kamarádka.
Marně.
Vždycky
jsem si myslela, že bungee jumping znamená skok z mostu. Omyl. Z mostu se
přepadává! Stouply jsme si tedy s kamarádkou čelem k sobě, objaly se kolem
ramen a hlavy opřely té druhé o rameno, abychom se při skoku nesrazily. Tři –
dva – jedna – jump!
Dolů, nahoru a ještě jednou dolů. A konec! Jenom
se tak houpeme zavěšené na laně hlavou dolů a čekáme, až nás přijede vyzvednout
kotva, kterou spouští instruktor. Cítím, že se mi zouvají boty. Začínám
panikařit. „Chyť kotvu ty, já nemůžu otevřít oči, mám strach z výšek,“ prosím
zoufalým hlasem kamarádku. Ještě, že ona se ničeho nebojí – připoutá kotvu k
našemu společnému lanu a jedem. Stoupáme v poloze supermana až k zábradlí
chomutovského mostu. Kolem projíždějící auta brzdí, řidiči tleskají. Prosím
instruktora, ať mě přetáhne přes zábradlí, nemůžu se totiž vůbec hnout. Stálo
to za to.
Být nohama na pevné zemi (a za zábradlím) je
úžasný pocit! Odstrojené a s certifikátem o úspěšně provedeném skoku v ruce
vyrážíme na pivo. „Půjdem někdy znovu?“ ptá se kamarádka. „Jasně, vždyť to
vůbec nic nebylo!“
Text byl psán pro studentský magazín munimedia.cz, publikován na jaře 2013.
Žádné komentáře:
Okomentovat