„Jsou doby, kdy se nedaří. Nic ale není nemožné. Všechno je v hlavě. Stačí jen chtít a
najít to správné odhodlání,“ tvrdí Fox
Pardubice – Chodí plavat, lyžuje, jezdí na kole. Hraje airsoft. O pátečních večerech tančí kankán.
Chystá se skočit s padákem. Tomáš Udržal, neboli Fox, jak mu říkají přátelé, přišel v osmi letech o
nohu. Ne však o chuť do života a smysl pro humor.
„Po dvou hodinách jsem už vtipkoval“
„Když mi bylo osm let, zjistili mi rakovinu kosti v koleni. Léčil jsem se ve Fakultní nemocnici
Motol. Amputovali mi pravou nohu,“ vysvětlil Fox, co se tenkrát stalo. Léčba ale byla jen částečně
úspěšná. Po půl roce, kdy se Fox doléčoval doma, musel do nemocnice znovu. Lékaři mu zjistili
metastázi na plicích. Kolotoč po nemocničních oddělení začal tedy nanovo. „Samozřejmě mě to
sebralo. Ale asi jen na dvě nebo tři hodiny, pak jsem si z toho začal dělat srandu. Jé, já nemám
nohu, to je vlastně docela vtipný. Byl jsem malý a ani jsem si pořádně neuvědomoval, co to všechno
znamená, že se operace ani nemusí povést a co se vlastně se mnou děje,“ zavzpomínal Fox.
Něco se stalo... Dlouhá čára a nic
Události té doby pak popisuje jako rychlý kolotoč. Vše je nové, neznámé. Navíc když je člověku osm
let, nemá podle Foxe ještě představy o tom, co je to rakovina, co by se mohlo stát. Ví jen, že je
něco špatně, pozná to v okolí, na reakcích rodiny. Nejdřív mu vůbec nedochází, že by mohl umřít.
Jenomže pak se k němu dostanou informace o tom, že ve vedlejším pokoji někdo s podobnou diagnózou
umřel. Léčba se tedy nemusí povést. „Ležíš na Jipce, nad tebou mašina, něco se třeba špatně odlepí.
Dlouhá čára. Píp. Něco se stalo, umírám, koukejte to někdo spravit! Nic se nestalo, neumíráš, jen
se odpojil nějaký drátek. Ale dojde ti, že by se to mohlo stát. To bylo dost nepříjemné. V té době
mi opravdu nebylo nejlíp,“ vypráví Fox, s čím se musel při léčbě potýkat.
Od roku 2009 už Fox oficiálně ukončil léčbu s tím, že se u něj po deset let neobjevil žádný příznak
zhoubného nádoru. Od té doby hraje už jen taková svá malá soukromá utkání. „Jediné, s čím bojuji,
jsou teď trasy delší jak dvacet kilometrů. A taky nedám stovku pod patnáct vteřin, to je zlý.
Zaběhl jsem ji za minutu, teď už možná za čtyřicet sekund, to je pořád nic moc čas,“ glosuje své
malé boje Fox.
„Zábrany nejsou, když je nevidíš“Foxovy aktivity jsou i tak kolikrát širší než aktivity jeho
vrstevníků. Prostě nemá zábrany, nevidí je. Zábrany jsou podle něj jen v hlavě. Fyzicky má každý
sílu na to, aby dělal cokoliv si umane. Překážky si do cesty staví sám. „Ano, nemůžu běhat, ale v
čem mě to omezuje? Lyžuji, plavu, řídím auto, jezdím na kole, střílím, chodím na túry. Člověk musí
mít odhodlání. Musí fungovat. Když nefunguješ, umřeš.“ Fox kolem sebe vytvořil zvláštní auru
naplněnou přáteli, zábavou, energií a airsoftem. Bez ní by se nedalo žít. „Nic mi neschází. Kromě
peněz, ale ty schází všem. Na světě neexistuje problém, kvůli kterému by se měl člověk jít věšet,“
vysvětlil svůj postoj.
Byly časy, kdy se Foxovi nedařilo. Byly časy, kdy mu nebylo dobře. Byly časy, kdy mu lékaři
tvrdili, že nejspíš umře. Dneska už je to ale za ním. „Čím víc nad tím, co se stalo, uvažuji jako
nad legrační věcí, tím víc legrační to vlastně je. Nemůžeš brečet kvůli něčemu, co se už stalo a
nemůže se to zlepšit,“ to je podle Foxe správný přístup k životu. Fox se prostě baví. Co si umane,
to dokáže, pokud ne, nebrečí a jde dál. „Brzo mě čeká kurz skákání padákem, takže si skočím tandem.
Na to se těším, to bude dobrý,“ uzavírá Fox.
Text byl součástí seriálu Můj boj s nemocí v Pardubickém deníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat